31. května 2008

Krajem Butche Cassidyho a Sundance Kida

Nastesti uz sedim na mekke zidli, takze necitim, jak me boli vsechny kosti na zadku :-) Po navratu do Tupizy jsme se rozhodli projet se mistni krajinou, kde se pred sto lety prohaneli lupici Sundance Kid a Butch Cassidy na konich. Jak jinak nez take na konich - kolem tohoto mesta je pres den horko, vypada to tu jako poust a mezi kaktusy se spatne chodi pesky. Zato ze sedla kone je to jiny zazitek.

Rano jsme se setkali s nasim pruvodcem Jorgem a tremi prima koniky. Musim rict, ze bolivijsky kun je skvele zvire - neni moc vysoky (takze nepadate z takove vysky jako treba z ceskych kladrubaku), je uzasne sikovny a vydrzi bezet (spis sprintovat) na dlouhe trate. Zejmena s posledni charakteristikou jsem se mel pozdeji blize seznamit.

Kolem Tupizy jsou nadherne kanony z ruznobarevnych skal - od bile, pres zlutou po oslnive cervenou... stale prejizdite nejake hrbitky, obcas kone vedete, protoze svah je prilis strmy, v kanonech rostou kaktusy misto stromu a souteska vetsinou konci nejakym potokem ci vodopadkem. Vsude nejake prurvy a soutesky vymodelovane vodou, nadhera.

Uz od poloviny petihodinove vyjizdky je jasne, ze kazdy konik ma dnes jinou naladu. Pruvodcuv je liny a drzi se vzadu, Janin kun je nekde uprostred a muj chce stale behat a jit dopredu. Takze toho nakonec najezdim asi dvakrat tolik, aby se chudacek nenudil a nebyl tak nastvany, ze se na ostatni kone ceka.

Pri navratu do mesta mi ten rarach nachysta jeste jedno prekvapeni... uz tri kilometry pred mestem neni k udrzeni a jak dojedeme na hlavni tridu (takova prasna ulice) vedouci do mesta, vyrazi jak na dostizich. No nic, rikam si, bez si bez, vsak do centra je to pres kilak a pul, tak se probehni, stejne se unavis a prejde te to... nepreslo. Bolivijsky konik bezel tryskem az do centra, auta zdvorile uhnula stranou a po dojezdu se ani moc nezadychaval. Bajecny dostih, moc jsem si to uzil. Jak jsme dojeli, tak jen prekvapene koukal, kde jsou ostatni, tak jsme se hlavni tridou probehli jeste kilometr zpatky, abychom zbytek vypravy nasli.

Safari po bolivijsku

A tak jsme vyrazili na bolivijske safari. Teda samozrejme, ze to safari neni jako v Africe, ale mne nas 4 denni vylet ve 4x4 Nissanu, prasnou cestou necestou, safari opravdu pripominal. Jenom misto lvu a tygru prohanejicich se savanou jsme mijeli stada llam, vikuñi, guanaco - a vubec vsech lamich potvor, ktere tu ziji. Ale pekne od zacatku. V Tupize jsme nalozili nas Nissan dzip vsim moznym - nekolika barely benzinu, horami jidla a piti, halogenovou troubou a pak taky tim nejdulezitejsim - posadkou - my, dve Anglicanky, kucharka (bajecna doña Lupe - pravy zazrak bolivijske kuchyne) a ridic - pruvodce - Alejandro a s hodinovym zpozdenim, stale vsak nejrychlejsi ze vsech ostatnich dzipu (celkem jely na vypravu 4) - jsme vyrazili.

Krajina kolem Tupizy je neskutecne rozmanita, sotva prekrocite jedno udoli zlute barvy slepencu, hned se za nim vynori jine - doruda zbarvene jinymi slepenci a rozerodovane letnimi privaly vody. Neskutecne. Do toho roste neuveritelne pistaciova trava a nad tim vsim azurove modra obloha. Puvodne jsme si mysleli, ze cesta bude nuda, ale ted nedelame nic jineho nez sledujeme dechberouci krajinu a vsudepritomne lamy s barevnymi trasnemi v usich. V aute vladne dobra nalada - jako na rodinnem vylete - susenky, muzika, piti, jenom ridic i kucharka zvykaji koku a tak se autem nese i vune koky.

Obidek uprostred altiplana se stadem lam a hladovym psem a vecer vycerpani celodennim koukanim a vybihanim z auta podivat se a nafotit laguny, prijizdime do promzrle vesnice ve 4000 mnm, oblekame vsechno mozne, vecerime a snazime se v tom mrazu usnout. Dalsi auta nasi vypravy maji neco malo technickych problemu, ani se v tom terenu nedivim a tak maji ridici plne ruce prace s jejich opravami. Na noc svoje 4kolove milacky vzdycky zabali do dek, aby jim motory nenastydly a rano do nich liji horkou vodu.

Druhy den vstavame v 5 rano a opet mirime pres hory a doly smerem na severozapad, cestou mijime vybydlene dulni vesnice v 4500 mnm, kde dnes uz ziji jenom kolonie viskacu, takovych mistnich kraliku s dlouhym ocasem, co legracne skaci z domu na dum :) Neco jako mistni klokan, pry ma take kapsu. A zase laguny - cervene, zelene, modre s odrazejicimi se sopkami v jejich klidnych hladinach. Koupeme se v termalech, po 15 minutach v mistni vode a nadmorske vysce jsme uplne grogy a stezi se doplouzime na jidlo.

A pak uz zase padime autem za rytmu latinskoamerickeho popu projizdime krajinou Salvatora Daliho, poust s neuveritelne barevnymi kusy skalnich mest. Vecer nas ceka nejchladnejsi spani - spacak, spani v rukavicich a cepici a jeste tri deky na kazdem z nas.

Rano nalijeme horky caj a kafe do sebe, horkou vodu do motoru a mirime na svitani nad Lagunu Coloradu, kde v termalnich vodach postavaji ruzovi pelikani. Pokud jste si mysleli, ze plamenaci ziji v teplych krajich, jste na omylu. Stoji ve vode, kolem je dost pod nulou a jejich jedinou radosti je to, ze do laguny z nekolika gejsiru priteka horka voda. A pak uz zase neuveritelne hory, doly, latinskoamericky pop - proti kteremu nase Anglicanky zacinaji protestovat a my zase protestujeme po dvou hodinach jejich Beatles, takze vitezi latinskoamericky pop a mistni lidovky v jazyce Quechua.

A po dvou dnech cesty stojime celi zapraseni na pokraji nejvetsi solne pouste - Salar de Uyuni. Stovky kilometru bila svadeji k tomu si jit zabruslit a nebo nazout bezky a jet, ale je to jenom sul a tak nasedame do auta a jedeme neuveritelnych 60 km k ostrovu uprostred. Zkousime s Martinem odhadnout kolik to je kilometru, ale jaksi nam chybi zachytne body - a tak nas udaj 60 km neuveritelne prekvapi. Snidame na ostrove uprostred bila a nase zazracna dona Lupe nejak vcera stihla upect vyborny kolac, zkratka kaficko, cajicek a buchta jako od maminky.

A pak po dalsich nekolik hodin sedivou vyjezdenou cestou uprostred bile pustiny, kde zabloudite mrknutim oka. Mijime krizky Izraelcu a Cinanu, jejich dzipy se tu uprostred niceho nabouraly a shorely asi pred mesicem. Neuveritelne, tady kde vidite auto na desitky kilometru. A pak uz je konec, jeste prohlizime vesnicky na zpracovani soli, dojizdime do mistniho upraseneho velkomesta Uyuni, jeste navstivime hrbitov starych parnich lokomotiv. A pak uz nas ceka dalsich 5 hodin cesty (cca 300 km) po mistnich neupravenych cestach zpet do Tupizy.

30. května 2008

Dopravni zazrak - vlak

Z NP Sajama jsme onou zmrzlou camionetou dorazili do mestecka Oruro, odkud jezdi mistni zazrak - vlak. Vyrazi z Orura smerem na jih, pres Uyuni, Tupizu dale na hranice s Argentinou. Jizdni rad neni nijak slozity - dvakrat tydne na jih a dvakrat tydne zpet (vlak se musi vratit), ale jiz samotne vypraveni vlaku je mala mistni udalost.

Stejne jako v Evrope si nejdrive zakoupite jizdenku, mistnimu prodejci to trochu trva, ale jsme v Bolivii, tak jsme zvykli cekat :) Skoukneme ceny a rozdily v jednotlivych tridach a volime tridu ejecutivo. Pravda je nejdrazsi, ale za 200 Bs - 8 hodin prepychu, no kdo by to nekoupil. Na nastupisti nejdrive odevzdame nase notne zaprasene batohy - putuji svoji vlastni tridou a pak odevzdame sami sebe do naruci pruvodciho, ktery nas dovede k jedinemu vlaku na peronu - to asi abychom nezabloudili :-) Do odjezdu chybi asi 15 minut a ke slavnostni nalade na peronu uz chybi jenom hrajici kapela.

Hura, jedeme, vlak troubi jako o zivot, vsichni Americane uz nastoupili a mistni taky. Nase luxusni trida zahrnuje i veceri, nekolik filmu a na zaver - to jsme ocenili nejvic - deku a polstar na spani. Super, tak takhle bychom ted chvili mohli cestovat. Ale zadna idylka netrva vecne a my stojime ve 4 rano na zmrzlem nastupisti v Tupize. Martin se probouzi radnym narazem o mistni nastupiste, nebot pri honbe za batohem prehledl schod, vypada to hrozive, ale prezil a od te doby kouka vic pod nohy :-)

24. května 2008

Narodni park Sajama - aneb cesta do zeme nikoho

A tak se nam prejedl La Paz, moc lidi, moc dobreho jidla, moc dobreho piti a po prostudovani pruvodce jsme prst zabodli na jihozapad Bolivie, skoro na hranici s Chile, do narodniho parku Sajama.

Pruvodce mluvi jasnou reci, nejvyssi hora Bolivie - Sajama - vulkan, v parku dale termalni koupele, dalsi sopky na hranicich s Chile. Pruvodce ale moc nemluvil o tom, ze jinak je to kamenita poust, kterou se vlecete nekolik hodin a obrazek se nemeni, meni se jenom teplota a to prudce. Nakonec jsme stravili v NP asi 2 dny, prvni den jsme tam jeli a odpoledne jsme se mistnim lavinovym polem brodili nahoru do base-campu na horu Sajama, cestou rostly male zakrsle stromky - mistni rarita, a desne ostra vysoka trava, ktera vytvarela cepice typu Mikulas.

Po trech unavnych hodinach jsme se prokousali sedlem a rekli, ze dal ni krok. Sebehli jsme dolu tesne pred zapadem slunce, navlekli na sebe uplne vsechno a sli cekat na veceri - na lami stejk. Tenhle byl z trochu vybehane lamy, takze nic moc, ale v pustine si nemuzeme dovolit vybirat. Vesnice Sajama - je shluk veprovicovych domku kolem prasne cesty, vsemu vevodi maly veprovicovy kostel, jsou tu dva kramky a 4 hostely. Na 10 km kolem je placka, kterou tece potok a pak se tyci 3 sopky. Na pohled kycovite, na prejiti hrozne.

Druhy den se rozhodneme pro malou turu k mistnim gejzirum. Jdeme 8 km plackou, cestou fotime lamy, lamy a lamy, jsou jich tady stovky, jenom se potvory nechteji fotit. Konecna - gejzir - je misto uplne k zulibani, asi 20 malych horkych gejziru, ktere se stekaji v potok, ve kterem se muzete podle libosti rochnit, za pritomnosti lam, vikuni, alpak a jednoho pastevce. Na a opak zase unavnych 8 km zpatky. Ve vysce 4300 mnm se prece jenom chodi o trochu pomaleji. Ale prochazka udolim horske ricky plnym lam a divokych vikuni stala za to. A pak zase vecere, kupodivu zase lama, tentokrat mladsi a pak uz jenom spanek pod horou dek.

Rano vstavame kolem seste a cekame na mistni autobus, ktery nas z pustiny odveze. Predstavte si to asi takhle: 3 cizinci, navleceni do vseho, co maji, stoji uprostred vesnice z veprovic, vsude je nebetycne prachu a cizinci hlidaji kazdy pohyb domorodcu, ktery by mohl naznacit odkud pojede autobus. Po necele hodine se objevuje camioneta se zamrzlymi okenky a v ni sedi nekolik hor dek - to jsou mistni z predchozi vesnice. Pridavame se ke kupam a mirime ke svitajicimu obzoru.

Klimaticka vlozka, aneb ono to s tim globalnim oteplenim nebude tak horke

Tak tedy par faktu z bolivijskeho kazdodenniho zivota, hlavne pro vas, co ted mate doma jaro a stezujete si, ze obcas prsi a vubec...

1. Bolivie je na jizni polokouli a nynejsi kveten odpovida nasemu listopadu. Navic je ale v mistni zime zemekoule dal od slunce nez v lete, takze je tu zima o to vetsi.

2. Vyska vetsiny uzemi, kde se zrovna courame, je pres 4000 mnm. Teplotni posun na kazdych 1000 m vysky je asi 6 a pul stupne, coz nam pro vysku 4000 m dela o peknych 26 stupnu Celsia mene, nez je u more... pres den je tu ve stinu asi 10, na slunci asi 30... a v noci asi minus deset. Obcas pekne fouka...

3. To vse by v zasade nevadilo, ale Bolivijci (ani Peruanci) jeste nevynalezli topeni, krb, komin ani cokoli podobneho. Jedine kominy jsme tu videli na kadibudkach - kvuli vetrani. Takze si muzete predstavit ty nadherne svezi noci :)

Jedini, komu zima nevadi, jsou llamy. Vali se po zemi v teplem kozise a je jim blaze...

No ale ma to par pozitiv - diky suchemu chladnemu ridkemu vzduchu jsou krasne videt hvezdy - konecne verim tomu, ze nektere jsou cervene, jine zlute a jine modrobile...

Mejte se jarne!

A ted cesta smrti z meho pohledu

Protoze se downhilu bojim a obzvlast tohoto, ktery predchazi takova pekna povest, rozhodla jsem se, ze pojedu s doprovodnou camionetou. Puvodni uvaha - pohudka, budu fotit a je to vlastne o dost bezpecnejsi nez cesta na kole, se brzy obratila v pravou realitu. Nase kamioneta mela bajecneho ridice, ale jako doprovodne vozidlo tymu, jsme museli jet za tim nejpomalejsim. Coz byla slecna z Australie, ktera na horskem kole sedela poprve (ano stejne jako si rikate, ze to jsem mohla jet taky, ale nejela, jela jsem v aute a kochala se krajinou). Prvni cast cesty, ktera vede po asfaltu a klikati se udolim, je v zasade velmi pekna a protoze zbytek tymu si to supal dolu 40 km rychlosti, nase "lentita" (jak jsme ji s ridicem prezdivali) si to sinula asi 20 km rychlosti. Cimz padem jsme za zbytkem tymu znacne opozdivali. Ridic si telefonoval a vypraveni mi zpestroval vsema nehodama, ktere se v danem useku staly a peclivym rozborem toho proc. V teto casti cesty mi to jeste tak strasne neprislo. Je pravda, ze predstava, ze si stojim se skupinou u silnice a sileny bolivijsky ridic zrovna v mem miste nevybere zatacku a vezme sebou asi 10 lidi, mi dobre nedelala, ale tuhle historku jsem znala z vypraveni lidi z cest, ti sice vsichni mluvili o dvou mrtvych turistech, pravda je pak o dalsich 8 mrtvych Bolivijcich.

Parkrat jsme nasi "lentitu" popovezli autem, sice protestovala, ale vzdycky jsme ji rikali, ze bude lepsi kdyz si odpocine a vubec, ze tento usek cesty neni zajimavy a nebo ze je to stoupani.

Druhy usek cesty, kde dneska uz nejezdi bezny provoz (Bolivijci postavili v protejsim kopci novou a bezpecnejsi silnici), jezdi prakticky jenom turiste na kole a doprovodna vozidla. Vzhledem k poctu usmrcenych turistu to aspon podle slov mistnich vypada, ze silnice s drivejsim provozem byla o dost bezpecnejsi pro turisty. No jen si to predstavte: teren ujety kus kopce, zariznuty do svahu - dolu sraz nekolik set metru hluboko, krajnice vseho vsudy zadna. Po tomhle se riti nekolik skupin cyklistu. Rozestupy jsou vetsine cizi a obcas proste nekdo tu zatacku nevybere, diky tomu jsou pak zatacky pojmenovany po jednotlivych cestovnich agenturach a nebo po narodnostech. Nic moc. No a muj nudici se ridic se rozhodl pokracovat v ceste ve stylu "cerna kronika". Co chvili jsme zastavovali v zatackach, tesne u okraje, abych nemusela vylezat z auta, prohlizeli dole vraky kol a aut a ja si vyslechla vsechny pekne historky i s popisem cele dopravni situace. U prvni takove zatacky jsme mela pocit, ze se pozvracim, u tech dalsich jsem si presedla dozadu vozu a bylo to mnohem lepsi. Prece jenom kdyz koukate z prvniho sedadla primo do propasti a pred vozem uz je jenom 20 cm... no nic moc. Kazdopadne cestu i s "lentitou" jsme prezili vsichni, je pravda, ze ona odjela asi polovinu toho co si zaplatila, zato hodne odpocivala :) Pak uz byl jenom obed, bazen a unavna trihodinova cesta zpatky do La Paz. Ale ten vychod mesice nad horama... hmm, to bylo moc pekne.

Jana

Sjezd nejnebezpecnejsi silnice na svete

Rikaji ji Cesta smrti a je to asi 3 metry siroka silnice vedouci z vysky 4700 mnm do udoli v hloubce 1200 mnm. To vsechno asi na 60 km delky. Vrsek je alfaltovy, ale pak prijde ta prava zabava 3 metry sirky, povrch sterkova cesta a hned za krajnici srazy do hloubky 300 az 600 m. Jeste pred rokem a pul tu jezdily auta nahoru a dolu a v udolich se hromadily vraky... dnes uz je v dolni casti doprava odklonena na novejsi cestu, a tak pekny terenni usek zbyva pouze cyklistum... ne, ze by se pro ne odklonenim dopravy stala cesta bezpecnejsi - jezdi o to rychleji a skacou do propasti jako divi (aspon dle statistik se ted zabijeji vice).

Nedalo mi to, a rekl jsem si, ze si to na kole sjedu. Jana ma z terennich sjezdu trochu obavu a tak se me rozhodla doprovodit pouze v aute. Tezko rict, myslim, ze to byla ta horsi varianta, protoze z auta cesta vypada jeste horsi, nez je.

Noc pred startem travim lehce v obavach, zda si Jana rychlym vystupem o 2000 m na tu predchozi petitisicovku neuhnala nejakou vyskovou nemoc, ale nakonec zjistuji, ze spi a tak taky usnu...

Rano kolem pul desate vyrazime z vysky 4900 mnm... na kopci je namalovana reklama na mistni nemocnice, asi vedi proc. Cesta vede stale z kopce, tocime filmy ze sjezdu, fotime se a vubec si to uzivame, sem tam se dozvidame, kde kolik cyklistu sejmul ktery ridic. Pak nasleduje asi hodinovy drobny vystup - a uz vidim, ze pokud jsme aklimatizovani na chuzi v 5000 m, tak na jizdu na kole v nejakych 3500 m rozhodne ne... kysliku je malo, funim jako harmonika a mam dojem, ze co chvili z kola upadnu. A pak prichazi ta prava zabava - sjezd terenni casti s temi krasnymi srazy kolem. No nechapu, jak tu jezdila ta auta... Vetsina zatacek se uz nejak jmenuje: tak tu mame Italovu zatacku, Zatacku Francouzky a dalsi... ani se neptam, zda je tu i Ceska zatacka. (Jmena jsou samozrejme po tech, co ji nevybrali a skocili i s kolem dolu.) Nicmene vse dobre dopadlo, vsichni dojeli, a dole jsme se bajecne vykoupali.

Cesta nahoru do La Paz byla nadherna, vsude po obrovskych kopcich se valely mraky prosvicene zapadajicim sluncem, v aute jsme zvykali cerstvou zakoupenou koku a kdyz nad udolim vysel uplnek, nemelo to chybu.

Chacaltaya, Valle de la Luna a mistni krestanstvi

Nad La Paz zari do jasne modre oblohy bile stity okolnich kopcu (vetsina ma pres 6000 metru). Dalsi den jsme se v ramci aklimatizace vydali na kopec jmenem Chacaltaya. Je to kousek za mestem, autem to na nastupni misto zabere asi 2 hodiny po kamenite ceste a v zasade zavisi jen na odvaze ridice, do jake vysky s autem vyjede... cesta je misty pod snehem a to vite, zimni pneumatiky tu nikdy nevideli :) (Nas ridic byl sikovny a vyjel dostatecne vysoko.)

Pote uz je to jen kratky asi pulhodinovy vystup na vrchol ve vysi 5400 mnm. Krasne rozhledy a pry jeste krasnejsi noci... aspon rikaji mistni, co bydli o nejakych sto metry niz na horske boude. Zda se, ze jsme uz docela aklimatizovani - pri chuzi se ani moc nezadychavame. V udolich pod nami byvaly doly - tezi se tu leccos a horska jezera jsou rudami zbarvena do uzasnych barev - syte cervene, divoce zelene a cerne. Na vrcholu kopce stavime maleho snehulaka a hura dolu!

Odpoledne vyrazime do udoli Valle de la Luna - je to udolicko plne bizarnich tvaru z horniny rozemlete desti - spousta vezicek, kanonku a tak... o hodne zajimavejsi je ale povidani s mistnim pruvodcem, ktery nam konecne vysvetlil, jak je to tu s tim krestanstvim: no, ve skole nas uci o Jezisovi a tak, takze papirove jsme krestane... ale doma samozrejme nikdo nepraktikuje a vsichni uctivaji mistni bohy... tedy kazde misto ma sveho boha, ale nejpopularnejsi je Pachamama (matka zeme, v kostelech prevlecena za Marii) a pak domaci skritkove. Obetuje se leccos - misto coca-coly, kterou obetuji ve Stredni Americe, se tady samozrejme obetuje primo listi koky, ktera tu roste vsude a zvyka se denodenne.

Take misto, kde bydlime, je uprostred carodejnickeho trhu - prodavaji se tu vsechny suroviny pro obetovani, zahaneni demonu, leceni atd. Caje, koka, amulety, bylinky a take susene mrtvolky nenarozenych nebo cerstve narozenych llam. Ty se obycejne zakopavaji do zakladu noveho domu, aby ho chranily. Ulici to pekne voni a jeste jsme to nestihli poradne prozkoumat...

Mimochodem - proc se llama jmenuje llama? Protoze kdyz dorazili Spanele, ptali si mistnich ukazujice na nezname zvire: "Como se llama?" (jak se jmenuje?). A mistni opakovali "llama? llama?" (jmenuje, jmenuje). A tak je z ni llama.

La Paz a fiesta del Gran Poder

La Paz - nejvetsi Bolivijske mesto... nachazi se v peknem udoli ve vysce asi 3600 mnm, letiste je na altiplanu jeste o nejakych par set metru vys... Nad mestem se nachazi dalsi mesto - El Alto - mesto tech, co se do La Paz uz nevesli cili mesto chudych... je o neco vetsi, asi 900 tisic obyvatel a stale roste.

Do La Paz jsme prijeli v patecni odpoledne-vecerni dopravni spicce - na ulicich bylo tak husto, ze se skoro nedalo ani prejit... auta, mikrobusy a davy a davy lidi... a take oblaka dymu z coudicich aut. Prvni dojem strasny... ale vse se brzy zmenilo.

V sobotu rano nam od rana pod okny vyhrava briskna hudba - bubny, trubky, klarinety... a koukame ven a v ulicich se tanci. Probiha tu totiz cely den fiesta del Gran Poder del Nuestro Senor (Oslava velke sily naseho pana)... a v celem centru od rana chodi a tanci pruvody lidi v pestrobarevnych maskach.

Je to chytre vymyslene - maji jasnou trasu po hlavnich ulicich kolem celeho centra a je tu asi 40 skupin, celkem asi 25 000 lidi. Nejdriv jdou vzdy mlade kocicky v pestrych sateckach a kratkych sukynkach, pak tanci maminy v rozevlatych suknich a nakonec panove v obrovskych kostymech pestrobarevnych draku... za nimi jde vzdy jejich doprovodna skupina bubnu, trubek a spol. Saty zari barvami, nektere pripominaji Cinu, nektere Brazilii, nektere indianske kostymy... Mezitim se prodiraji prodejci masek a piva (cely festival sponzoruje take mistni pivovar) a cele centrum je nejen dokonale neprujezdne, ale i nepruchozi... na prejiti ulice se stoji dlouhe fronty, ktere cas od casu policista pusti na druhou stranu :) Tanecnici tancili cely den, v odpoledni se nekteri jen tak plouzili, ale zvykajic koku a popijejich pivo vydrzeli az do deseti vecer.

!Viva a gran poder del nuestro senor!

Copacabana a Isla del Sol

No a kdyz uz jsme byli v Punu, kde nas zrovna nevitalo pekne pocasi, rozhodli jsme se zkusit stesti na druhe strane jezera a navstivit Copacabanu, Isla del Sol a tim padem i Bolivii. Po vsech formalitach na peruanske i bolivijske strane se ocitame v krasnem malem mestecku Copacabana, kde nas nastesti otravuje jenom jeden nabizec ubytovani, jinak nikdo. To je proti Peru docela rozdil, protoze tam byl bezny prumer 6-8 nabizecu na jednoho z nas, asi jsme se jim libili nebo jsme jim prisli solventni, tezko rict, po nekolika mesicich si rozhodne neprijdu jako atraktivni turista pro tyto nabizece.

Copacabana - je zakladna pro vylet na bajne ostrovy Isla del Sol (Ostrov slunce) a Isla de la Luna (Ostrov Mesice). A tak nevahame a druhy den mistni lodni dopravou, pokud se to tak da nazvat, vyrazime na 3 hodinovou cestu na Isla del Sol. S malym asi pulhodinovym zpozdenim vyrazime a tak v pulce nasi mistni spolucestujici zjistuji, ze nam do lodi tece a asi radne. Chvili se aymarsky (nebo quechuansky, rozhodne ne spanelsky) domlouvaji s kapitanem na strategii. Ale i z pouhe konverzace, kterou pozorujeme, je jasne, ze kapitana tenhle problem vlastne nezajima. Zvyka koku a je v pohode. Nicmene mistnaci se nedaji odradit, pilne odhazi mokre veci z podlahy, vylovi z pridi lodi nadoby (sice s dirama), vyrvou z podlahy prkna, kteryma prosakuje voda, a zacnou vylevat vodu. Cini tak zhruba asi pul hodiny az hodinu, ze zacatku to vypada dramaticky, ale po chvili se mistni zeny zase upokoji, zacnou plest svetry, ponozky a nebo se zhrouti na pytle s vecma ke spanku. Jenom my ctyri cizinci merime okny vzdalenost ke brehu, zda to doplaveme, zkoumave hledame unikove cesty a premyslime nad teplotou vody v jezere Titicaca. Chlapici na pridi se zatim cini, ani se mi nechtelo odhadovat kolik vody tam asi bylo, ale ve finale jsme zdarne dopluli do pristavu na Isla del Sol, lod se nepotopila a kapitan zustal stejne apaticky. Bud byl mirne opily, coz je tady normalni, a nebo jenom pod vlivem koky, coz je jeste normalnejsi. Cesta zpatky nas cekala az za dva dny, tak pro tentokrat byl od mistni dopravy pokoj, po ostrove se da chodit jenom pesky.

Vubec se nedivim, ze Isla del Sol byla a je povazovana za bajny ostrov, prejdete ho tak za 4 hodiny po mistni hrebenovce a na jedne strane vas provazi panorama zasnezene Cordillery Real, Apolobamby a mistnich velikanu Illampu (cca 6000 mnm) a dalsich kopcu. Viditelnost je bajecna, od rana do vecera tu prazi slunicko a sotva zajde, teplota klesne na 10 stupnu. A rano se probudite a zachumlani do spacaku a perin koukate zase na ty krasne hory, no proste parada. Mistnaci na ostrove pro cizince nejradeji pecou pizzu, k tomu si date bajecne bolivijske vino (ktere tak trochu pripomina portske), sednete si ke svickam (ne vzdy je elektrina) a cely zpitomeli koukate na zapad slunce nad jezerem. A druhy den znova, super :)

Poptavali jsme se mistnich pruvodcu, jak je to s temi potopenymi mesty na dne jezera Titicaca (jezero je totiz misty hluboke cca 300 m a krome Isla del Sol, Isla del Luna z nej vystupuje rada mensich ridce obydlenych ostrovku). A ma se to asi takto: kdysi davno na miste jezera Titicaca nebyla voda, ale jenom dve laguny, jedna na strane Peru a jedna na strane dnesni Bolivie. A v te dobe - mistni tvrdi cca 1500 pr. n.l. byla vystavena vsechna ta mesta na dne. Pak ale prislo nekolik velkych zemetreseni, ktere zmenily tok rek a profil krajiny, a tak zacalo postupne vznikat jezero Titicaca. Zaplavilo vsechna udoli a prakticky se ustalilo na dnesni vysce hladiny, ale i ta se obcas meni vzhledem k zaplavam v obdobi destu.

19. května 2008

Gastroterapeuticke okenko - Bolivie

!Viva Bolivia!

Oproti Peru zeme, kde opravdu umeji varit. Na altiplanu (mistni vysocina ve vysce kolem 4000 mnm) vam budou servirovat polevky a lecjake laskominy - napriklad saltenas, coz je mistni obdoba pirohu plnena zeleninou a dobrym masem... Cele to potom zapijete vybornym cervenym vinem z regionu Tarija...



Jedina skoda je, ze v mistnich nadmorskych vyskach toho moc nesnite - a to jsme po tydnu na altiplanu uz slusne aklimatizovani a ani se moc nezadychavame... ale telo proste funguje jinak a tak i po drobnem jidle se citime velice velice prejedeni... nehlede na to, ze ucinky piti dobreho vina v nadmorskych vyskach nad 4000 jsou mirne receno devastujici :)

Ale kdyz je tak dobre... zvlaste, kdyz ho pijete na vrcholu kopce na ostrove na jezere Titicaca hledic na to, jak slunce zvolna zapada do vln...

13. května 2008

Puno a Lago Titicaca

Dalsi kroky miri z pomerne teple Arequipy vzhuru na nahorni plosinu And - altiplano. Po ceste prekonavame opet sedla ve vysce 4900 mnm a zacina nam dochazet, ze na jizni polokouli prichazi podzim... za oknem autobusu probiha prasna boure, videt je na 20 metru, pozdeji ji vystrida drobny snih. Ani nechci vedet, kolik je venku stupnu, mam jen jednu flisku a to asi stacit nebude. Stejne tak ty sandaly, co mame na nohach.

Do mestecka Puno na brehu jezera Titicaca prijizdime se soumrakem, kosa jako blazen. Nastesti jsou vsude v horach llamy a alpaky, ktere maji teple kozisky... a ve meste je diky nim spousta obchodu s cepicemi, svetry a rukavicemi. Takze o chvili pozdeji jsme uz radne vybaveni pro pobyt na altiplanu a zacinajici podzim.

Kdo by chtel vedet, jaky je rozdil mezi alpakou a llamou, tak to najdete tady: llama, alpaca. Llamy jsou vetsi a slouzi krome vlny i na stejky, alpaky jsou mensi a maji jemnejsi vlnu... na stejky oficialne neslouzi, nicmene jsou tez servirovany. Krome techto tu maji jeste dalsi dve zvirata: guanaco, coz je pribuzna alpaky a vicuñu, coz je divoky pribuzny vsech predchozich.

Hlavni atrakci v Punu je samozrejme jezero Titicaca a plovouci ostrovy Uros postavene z mistniho rakosu. Samozrejme dnes uz je to vse plne turistu a puvodni zivot tu moc neuvidite... ale i tak to stoji za navstevu. Minimalne se muzete povozit indianskou lodi postavenou z rakosu, a zjistit, jak se na ostrovech resi rodinne spory. Kdyz se spolu hodne pohadaji, ostrov se proste rozpuli a kazdy si odveze svuj kousek dal od toho druheho a zase zakotvi.

O hodne zajimavejsi byl odpoledni vylet na pre-Incke a Incke pohrebiste Sillustani. Krajina je na altiplanu nadherna, vyhledy do daleka a kdyz prestalo prset a vyslo slunce... nadhera. Nad tim vsim se tyci pohrebni veze postavene z presne licujicich kamenu, kam pohrbivali svoji slechtu. Kazdy si samozrejme musel svoji vez objednat jeste zaziva, protoze stavba byla narocna a trvala dlouho - tak by me zajimalo, zda na to meli nejake stavebni sporeni.

Na altiplanu jsme take nahledli do mistni zemedelske usedlosti, pohrali si s llamami, alpakami a mladetem guanaca, podivali se, jak se tu pestuji brambory a nejake mistni obili... zivot nelehky, zejmena mi v domcich chybel jakykoli krb... ohniste meli jen venku, topi se samozrejme llamimi bobky, protoze stromy tu moc nerostou. Obyvatele altiplana se zjevne rozhodli resit nedostatek tepla oblekanim mnoha vrstev svetru spis nez vynalezem topeni. Ale i my si uz na chlad pomalu zvykame a dnes uz nam to ani neprijde (v nekolika svetrech :)).

Pokud do Puna zavitate pristi rok, mozna se uz budete moci povozit starou parni lodi Yavari, kterou sem privezli z Britanie na konci 19. stoleti. Postavili ji behem pul roku v docich v Anglii, pote po castech prevezli lodi kolem mysu Horn na pobrezi Peru a odtud ji po kouscich po 6 let dopravovali pres Andy na hrbetech mul k jezeru Titicaca. Tady ji opet poskladali a do nejakych 60. let tu jezdila po jezere a dopravovala lidi a naklad. Pote ji zrusili, protoze se nepodarilo opravit motor a nejake casti se pri oprave ztratily. Nakonec ji koupila nejaka anglicka lady a rozhodla se ji znovu spustit do provozu... ted ji muzete navstivit jako muzeum, ale za rok ci dva by uz mela zase jezdit :)

Arequipa, Cañon Colca a kondori

Po preletu nad Nazcou jsem se bajecnym luxusnim autobusem (dvoupatrovy s filmem a rano se snidani, pravda s hodinovym zpozdenim... ale nemuzeme chtit uplne vsechno, ze :)) vydali smerem na sever do druheho nejvetsiho mesta Peru - Arequipy. Prijemne mesto vystavene z bileho kamene, s prijemnym pocasim a na dohled dalsi sopka - El Misti (cca 5800 m.n.m. - tak na tu jsme nelezli). Arequipa je svebytne mesto, kde jsou arequipeños patricne hrdi na svuj puvod a maji tu dokonce i sve vlastni pasy. Pro vasi predstavu, je to klasicke kolonialni mesto, bila katedrala, podloubi podel celeho namesti - jak jinak nez take bile, na namesti kasna, vsude prodejci vseho mozneho. Od namesti se rozbihaji pravouhle ulicky a v nich smejdi vsechny druhy taxiku - cykloriksy, motoriksy a normalni auta, obcas se ulici snazi prejit i nevinny chodec.

Z Arequipy jsme brzy rano vyrazili smerem do Colca Cañonu - jednoho z nejhlubsich kanonu na svete (pry ma pres 3 km, ale nevim, odkud se to vlastne meri). Zase s pruvodcem ale nastesti nase bandicka 5 evropanu chce mluvit spanelsky a tak nasi pruvodkyni Yolandu poradne trapime nasi spanelstinou a ona nas bez skrupuli opravuje. Vybrali jsme si jeden z nejmin navstevovanych treku a tak po spolecnem obede vsech turistu v mistnim comedoru, my jako jedini vyrazime presne opacnym smerem nez zbytek cca 50 turistu. Hurra. A jak to tak byva, zacneme klesanim, zig-zag klesame asi 4 hodiny smerem dolu k rece, kde je k nasemu prekvapeni gejzir. Zdalky to vypada jako bublave bahno, ale zblizka je citit sira, pod vsemi kameny probublava varici voda a postupne se smichava s ledovou horskou - vsichni premyslime nad tim, za jak dlouho by se tady v gejziru dala uvarit vajicka ci ohrat parky. Nakonec zanechavame gejzir gejzirem a mirime do lodge Llahour, kde nas ma cekat vecere, spanek a hlavne horke termalni prameny ke koupeli. A opravdu, povesti nelhaly, za vecerni tmy dojdeme k barackum na svahu, shodime batohy, obleceme plavky a celovky a spechame dolu pod kopec, kde jsou ony termalni prameny. Tri bazeny s horkou vodou, kde jsme se cachtali asi hodinu a nebyt vecere, tak jsme tam byli jeste dele. No jen si to zkuste predstavit, voda cca 40 stupnu, nad hlavou jasne rozsvicena obloha a jenom 5 lidi v bazenu, za sebou mate 4 hodinovy trek a pred sebou mistni veceri a pak uz jenom spanek :) balada :) Na obloze Orion a Jizni kriz a samozrejme Mlecna draha...

Po bajecnem prvnim dnu nas cekal jako obvykle den stoupani, takze pro zmenu jsme takrka cely den stoupali proti proudu reky kanonem. Nas spolusouputnik Sebastian se rozhodl cestou poznat vsechny druhy kvetin a takrka vsechny zamerne ochutnaval... no a jak to tak byva, tak samozrejmne jedna z nich byla jedovata a dostatecne paliva, asi hodinu spolu s nasi pruvodkyni svorne nadavali a plivali na vsechny strany, nicmene zaludna rostlina palila dal a dal. Pomohly zvykacky, bonbony a tak, vzdycky aspon na chvili. Cestou kanonem jsme mijeli radu krizu, tentokrat jako symbolu ochrany mistnich vesnic proti vsemu zlemu. Vsechny byly krasne ozdobene kvetinami :)


A prisel den treti, tedy respektive treti rano. Vstavame ve tri rano a za svitu celovek stoupame cca 2.5 hodiny nahoru do vesnice. Cestou se nekolikrat potkame s mistnaky a s mistni konskou a mulovou dopravou zbozi. Obdivujeme koniky a muly, co ve 4 rano po tme slapou v mistnim kamenitem terenu. Po 2.5 hodinach svita a my stojime nahore nad kanonem a koukame jak slunicko osvecuje okolni hory. Je zima jako na sibiri, mame na sobe takrka vsechno z batuzku, i nahradni ponozky na rukach :)

A pak uz nas ceka jenom cesta zpatky do Arequipy, luxusnim dvoupatrovym autobusem se zastavkou na Cruz del Condor, kde je na jednoho letajiciho kondora namireno asi 100 objektivu fotoaparatu :( i takove je Peru. Zda se ale, ze v souboji kondori vs. turiste vyhravaji kondori, protoze se ukazou jen na chvili a pak stovce turistu jen mavnou kridly a mizi v nedohlednu.

Arequipa - po te co se dostatecne najime, vyspime z treku jdeme objevit jeste jednu mistni pametihodnost - Monasterio de Santa Catalina - uzavreny komplex pro jeptisky, ktery byl pro verejnost otevren v roce 1970. Pusobive mestecko plne modrych a ruzovych baracku. Prijemne tu bloudime asi dve hodiny a nemuzeme se nasytit mistnich barev a zakouti. Kazdy domecek ma svou kuchyni, mistnost na odpocivani a prijemny dvorek, ulicky jsou uzoucke a misto kouzelne tiche.

Vecer se schazime jeste s kamaradem Sebastianem, ktery se rozhodl ochutnat cuy - mistni specialitu. Vice viz Gastroterapeuticky koutek po Peru.

Gastroterapeuticke okenko - Peru

Peru nas prijemne prekvapilo kvalitou sveho jidla i v levnych comedorech. Vsichni nas varovali, ze kvalita je nevalna... ale po treninku ctyr tydny v Guatemale na kombinaci vejce, tortilla, frijoles nam to tu prijde jako kulinarsky raj. Samozrejme ze zakladem vseho je stale kure a brambory, ale brambor tu maji v horach celkem 5000 druhu, tak to snad ani nestihneme vsechno ochutnat.

Mistni speciality:

cuy - aneb morce. Ano, ti domaci mazlicci tu supluji nase kraliky. Morce se podrizne, nevim co delaji s chlupama (asi je opali), vyvrhne a cele upece... na taliri vypada bajecne, je tam i stlapkama a otevrenou tlamickou. Ale na jidlo je to dost nezajimave - kuze je tuha a masa je tam opravdu malo... spis takova zajimavost.

stejky z alpaky a llamy - na altiplanu moc kravicek nebo prasatek nepotkate, zato se tu vsude pasou llamy a jejich mensi kamaradky alpaky. Z obou se delaji bajecne svetry a cepice - a samozrejme i stejky. Neco mezi kravkou a prasetem, moc dobre...

Inka Kola - klasika vsech peruanskych soft-drinku. Barva je jedovate zluta (zlutejsi nez byval Telecom) a chut? Vzpominate si na chut zvykacek Pedro? Tak to je presne ona :)

mate de coca - caj z kokovych listu... pry pomaha na prekonani vyskove nemoci a buhvijakych dalsich neduhu. Kazdopadne koka je v Peru i Bolivii legalni, podporovana plodina a kuprikladu Bolivijsky prezident za ni tvrde bojuje jako za soucast indianskeho kulturniho dedictvi. Kokain samozrejme uz tak legalni neni, ale reknete mi, komu to ti zemedelci prodaji radeji - firme vyrabejici pytliky caje, nebo drogovemu kartelu? Takze obchod kvete a koky je kazdy rok vice a vice.

Kazdopadne caj je dobry a vyrabeji tu i kokove susenky a bombony...

Nazca, obrazky v pisku a mumie

Z Pisca nase cesta vedla dale na jih (opet jen kousek autobusem, nejakych 5 hodin) do mesta Nazca. Mestecko lezi uprostred stejnojmene pouste, prsi tu tak 2 hodiny rocne a cela krajina ma pri odpolednim slunci krasnou cervenou barvu - tak nejak si predstavuji krajinu na Marsu. Jen prach a ruzne velke zrzave kameni, nad tim modra obloha (no ta na Marsu neni, pravda) a v dali se rysuji vysoke hory...

V Nazce pred nejakymi 80 lety objevili, ze ty vyslapane cesticky v pousti pri pohledu z vysky vytvareji docela pekne ornamentalni obrazce ruznych zvirat, a tak dorazili archeologove a zacali vse zkoumat. Teorii, proc tu ty obrazce jsou, je mnoho - pokud by vas zajimaly, muzete o tom shlednout naucny film... my jsme se vypravili na mistni letiste a z maleho letadelka Cesna jsme si obrazky poradne prohledli. Vsichni nas varovali pred tim, jak hrozne turbulence jsou ve vzduchu a jak desive nam bude spatne z letu tak malym letadelkem - musim rict, ze oproti zazikum a pretizenim v kopcich a zatackach na guatemalskych silnicich se sportovne zalozenymi guatemalskymi ridici to byla uplne pohodova a pro zaludek nezajimava jizda :-) Obrazce jsou z vysky pekne videt a nektere jsou opravdu povedene... vlastne cela pouste je pomalovana vselijakymi trojuhelniky a carami.

Petroglyfy jsou v Nazce tak popularni, ze jimi vyzdobili i novodobe chodniky, zastavky autobusu a samozrejme spoustu umeleckych prodmetu (misticky, hrnecky, nausnice atd.).

V odpoledni jsme podnikli vypravu na nedaleke pohrebiste z pred-Incke kultury (zili tu nekdy po prelomu letopoctu, tedy asi 1300 let pred tim, nez nekdo vubec slysel o nejake Incke risi). Kazda hrobka je zakopana v pousti, steny ma vydlazdene veprovicemi nebo kameny a uvnitr jsou uplne vysusene mumie... vzdycky je zabalili do bavlnenych dek (ty saly vlhkost z tela aby neshnilo), posadili je celem k vychodu do novorozenecke polohy (aby se narodili v dalsim zivote), pridali vsechny potreby do dalsiho zivota, a hrobku zakryli strechou a zahrnuli piskem. Takovych pohrebist jsou v cele pousti stovky, zel bohu vetsina z nich je uz po najezdu mistnich vykradacu hrobek vyplenena a na pisku se valeji jen kosti a rozbita keramika, ktere nemely pro sberatele zadnou hodnotu. Tady se take Jana poprve seznamila s normalnim mistnim machismem - pruvodce totiz jeji otazky zcela profesionalne ignoroval a pak treba po chvili prohodil: "A Martine, amigo, kdyby te zajimalo treba tohle, tak to je tak a tak..." a tak jednoduse otazku polozenou pred minutou Janou zodpovedel. Jana jen tise doutnala a pan mel stesti, ze po nem neskocila.

V okoli Nazcy se nachazely doly na zlato a mistni lide (asi 20 %) dodnes zlato tezi rucnim, starodavnym zpusobem. Proc? No nezamestnanost (nebo podzamestnanost) v Peru dela nejakych 48 % a pokud zlato tezite starym rucnim zpusobem, neplatite z toho dane. Takze lide berou do ruky kladivo a natezi rudu (obsahuje asi 1 % zlata), tu donesou do zlatnicke dilny... a tady zacina ta prava zabava. Zlato se extrahuje evropskym zpusobem, ktery dovezli Spanele - za pomoci rtuti. Nejdrive se ruda namele, pak se soupne do kamenne kadi, na jejichz dne jsou asi 2 kg rtuti a nad tim voda s rozemletou rudou... a to pomoci velkeho kamene delnici takovych 5 hodin promichavaji... zlato se vstrebava do rtuti, zbytek rudy je prubezne vyplachovan. Na zaver se voda vypusti a delnici vyberou plastovym kelimkem rtut se zlatem... zlato se pak ze rtuti vydestiluje a rtut se znova pouzije. To vse samozrejme holyma rukama, kdo by se namahal s rukavicemi. Tak by me zajimalo, kolik let to delnici vydrzi... v televizi zrovna davali zpravy o tom, ze nejaci delnici z techto dolu s bolaky po celem tele si stezuji, ze nevedeli, ze rtut je jedovata.

Mam dojem, ze Janu let letadelkem nadchnul ze vseho nejvic - kdyz vylezala z letadla, byla cela rozneznela a rikala, ze letani se ji moc libilo. (Ale ze rizeni techto jemnych stroju by ji asi neslo... no nevim, nevite kolik stoji let tryskacem pro laiky??).