Stepanavan a limit kostelu dosazen, ahoj Hayastane!

Dnesni den byl v Armenii posledni, v noci vyrazime vlakem zpet do Gruzie (dojede-li; jeden den jede vzdycky do Jerevanu a druhy den zpatky do Tbilisi). Rano jsme se vydali do Stepanvanu - mestecka prosluleho mistnim komunistickym vudcem Stepanem (Leninuv a Stalinuv kamarad, zel v Armenii revoluce nesla tak lehko a zastrelili ho i s jeho revolucnimi kamarady). Chladne podzimni rano travime v trafice u babusky prodavajici kavu a pirohy - opet si pripadam tak trochu jak ve vecernicku Jen pockej :) Za chvili se objevi i ridic marsrutky a vzhuru do hor!

Krajina se po prujedu do sousedniho udoli opet jak mavnutim kouzelneho proutku promenuje - vsude siroka zelena udoli, hory porostle barevnymi podzimnimi lesy, kone a kravy... idealni na vandr na koni. Od Stepavanu vede hluboka souteska s rekou a nad ni je jedno z byvalych hlavnich mest/hradu Armenii - pevnost Lori Berd. Na to, ze to staveli v 9. stoleti, slusne vybavene - meli tam i ustredni topeni, dodnes o tom svedci zachovale keramicke trubky ve zdech. Pevnost sama z dalky nepusobi nijak monumentalne - reka je totiz zarizla v soutesce, ktera na prvni pohled neni mezi loukami videt, dokud k ni neprijdete. Takze az tesne u pevnosti postavene v placce zjistite, ze se k ni ze tri stran neda dostat jinak nez pres 60 m hlubokou prurvu. Pekne si to vymysleli. Take je pry Tamerlan dobyl jen diky tomu, ze se obranci jednoho vecera strasne opili (aspon tak pravi povest, cemuz se tu da uverit docela snadno).

Dneskem zda se mi muj osobni limit kostelu (a ze jsou tu vsechny chramy a tak velmi krasne a prastare) na nejblizsi dobu vycerpan... ale na priste se sem urcite vratime - na vandr, na motorce nebo tak nejak. A Nahorni Karabach jsme nestihli - a tam se da teprve skvele vandrovat!

Takze merci Hayastane (Armenie)!

Martin

Alaverdi

Cestu zpet do Tbilisi si zpestrujeme zastavkou v Debet kanonu, ktery je prosluly peknym panorametem tovarny na med v Alaverdi, a dale pak Unesco kostely postavenymi v 10. a 12. stoleti v horach nad dnesni tovarnou. Jednim z nich je Hagpat a druhy se jmenuje Sanahin.

No ale vezmete to od zacatku, po ranni rozvicce pri hledani mista s kavou a necim malym k snidani ve Vanadzoru - nutno poznamenat, ze neuspesne, jsme se s chlebem a vodou v naruci procvicili v malem armenskem smlouvani s taxikari (tj. Martin smlouva, taxikar prikyvuje a rika cislice, Martin nadhazuje jinou castku a taxikar s ni souhlasi, nacez Martin rika, ze tady stoji smlouvani za nic a neni to zadna zabava) a tak nasedame a jedeme hlubokym udolim reky Debet vstric novym zazitkum.

Taxikar jede opravdu pomalu, opravdu jsme to usmlouvali a tak je cesta takrikajic vyhlidkova :) dojizdime pomalu ale jiste do Alaverdi, u kourici tovarny mijime stary Tamarin most (10. stoleti), kde ctyri lvi (dnes uz znacne omseli) cekaji na svoji zivotni prilezitost, aby obzivli az kolem nich pujde opravdovy muz. Martin to zkusi odpoledne spolu se svedskym atase United Nations a take se nic nestalo, takze stale cekaji :)

Nase cesta ale dale pokracuje do Sanahinu a tak po cca hodine jizdy jsme u mechem zarostleho kostelika, u ktereho konecne posnidame chleb a vodu a loupacek, ukoristeny cestou. Posnida s nami i mistni stene, ktere nas pak cca 30 minut doprovazi, my ho slavnostne adoptujeme akorat nevime jak ho provest pres hranice, tak ho nakonec ve vesnici nechavame svemu osudu a radime mu, kudy k nam, kdyby se mu chtelo pryc z Armenie. Po dostatecne obhlidce kostela a castecne obhlidce kraje a hrbitova, vyrazime hledat opet ranni kavu, ted jiz skoro poledni, a opet ji nenachazime, misto ni vsak nachazime doprovod mistniho ucitele v lidusce, ktery nas doprovodi, az ke kabinkove lanovce, ktera nas sveze zpet do hlubokeho udoli mestecka Alaverdi.

Prakticky se asi 10 minut vznasite vysoko nad tovarnou, takze mate dostatek casu se pokochat krasnym industrialnim krajem. A pak marsrutkou do druheho kostelu Hagpat. Ten je na kopci nad tovarnou a z nej krasne videt do udoli, ktere je cele pokryto sedou mlhou a nahore je krasne slunce.

Kostel a klaster Hagpat - je dalsi z Unesco pamatek Armenie, a ten stoji opravdu za to, na krasnem miste, komplex starych staveb, ambitu, cirkevni skoly, kostela a hrobek, vsechno oznaceno starymi khachkpary - krizi krasne vyrezavanymi z mistniho ruzoveho tufu, nejstarsi je zde z 12. stoleti. Prohlizime, kochame a fotime, a pak uz jenom cekame hodinu a pul v mistni restauraci na marshrutku zpatky do mesta. Konecne mistni vyborna kava, hned je na svete lip, cigarkem privolame odvoz a za chvili uz dalsim taxikem vyficime zpatky do Vanadzoru. Kde po celoodpolednim objevovani kras kamennych krizu nas ceka popijeni s mistnimi kamenickymi mistry.

Jana

Ararat nas udolal

A na zaver celeho pobytu v Jerevanu jsme si nechali vystup na bajny Ararat. Radne jsme se na nej pripravili, do batuzku zabalili fotak, obleceni, vzali si potrebne veci a vyrazili jsme... do tovarny Ararat - jerevanskeho konakoveho zavodu :)

Prohlidka to byla kratka, spolu s nami sla skupinka Spanelu, jeden Venezuelan a jeden American. Po prohlidce vyroby jsme se prosli Aznavouerovou aleji - aleji slozenych ze zrajicich sudu plnych bajneho konaku. Vsechny vyznamne osobnosti zde maji svuj soudek, ktery ceka jenom na to, kdy si pro nej poslou, aby ho slavnostne vypily. Jako jedineho zastupce nasi republiky jsme tam nasli pana Schwarzenberga, tak doufejme, ze se podeli, az ho bude otvirat :) Jinak mistni brandy se tu vyrabi od roku 1887, vino pro jeho destilaci je pestovane v jiznich castech Armenie - tyto jsme bohuzel pro ochutnavku jeste nestihli navstivit, tak snad priste. Armensky konak si oblibili i velci statnici jako Stalin a Churchill, takze je to potvrzeno znalci... je vyborny.

Ochutnavka je tradicni a uz po prvni sklence petileteho rozvazeme a vsichni mluvime dohromady spanelsky, jednotlive sklenky konaku prokladame kousky cokolady, ktera ladi jak s barvou napoje, s vuni, ale hlavne s chuti...

No proste parada, vypotacime do poledniho horkeho Jerevanu a je nam neskutecne bajecne, pak uz jenom jdeme si domu nakoupit zasoby bajecneho temne zlataveho napoje - prece jenom zima bude dlouha :)

Jana

Jezero Sevan

Vylet k jezeru Sevan a nekolika dalsim monastyrum a armenskym kostelum byl obohacujici zejmena diky osobe Georgiho, naseho mladeho pruvodce. Nejlepe situaci popise nekolik z vtipu, co jsme si stihli zapamatovat.

Jeden o vzajemnych gruzinsko-armensko-azerbajdzanskych vztazich vypreveny pri prujezdu kolem mesta Gagari: "Tatinku, a proc jsme do kosmu neposlali prvniho cloveka my Armenci, ale Rusove? To vis synku, my jsme to mohli udelat, ale kdybychom byli prvni, tak by pak vsichni Gruzinci umreli zavisti. A kdyby Gruzinci umreli zavisti, pak bychom my Armenci umreli radosti. No a pak by cela Armenie pripadla Azerum, a tak bylo lepsi, kdyz tam Gagarina poslali Rusove."

Kolem jezera Sevan se ve vesnicich pry desne chlasta, o cemz vypovida dalsi historka: "Synek se pta taty pri cetbe Bible, za jak dlouho by clovek vylezl na Babylonskou vez... no synku, to bys lezl nahoru tak 5 nebo 6 dni... A co kdyby pak spadl dolu, prezil by to? To vis, ze ne, ty hlupaku! Copak by nekdo prezil tech 6 dni bez vodky?"

Na brehu jezera jsme videli krasne pohrebiste - na nahrobni kameny ve stredoveku nepsali zadna jmena, ale pomoci obrazku tam ztvarnili cely zivot a smrt daneho cloveka... takze jsme spatrili pribeh alkoholika a jeho zeny; pribeh rybare, co ho misto ryby ulovil had a mnohe dalsi. To by me zajimalo, co by tam tesali dnesnim lidem...

V jezere ziji i nejake ryby, ale je jich malo, a tak vlada zakazala rybolov. Protoze lov ryb a jejich prodej ale jedinou obzivou mistnich, nasli si zajimavou cestu, jak ryby dopravit nepozorovane na trhy v Jerevanu - koupili si pohrebni vuz a zacali ryby vozit v rakvich. Nekolik let to prochazelo, ale pak zacalo byt nekomu divne, proc v okoli jezera umira tolik lidi. Jak je pasuji dnes nikdo nevi, ale na trhu v Jerevanu mistni pstruhy objevite porad.

Nasledujici chram po ceste byl asi nejkrasnejsim zazitkem - Gerhard temple. Zde bylo po staleti ulozeno kopi, kterym probodli Krista, a aby bylo dobre schovane, tak ty kostely vydlabali do skaly, misto toho, aby je staveli. Vysledkem jsou chramy uprostred skaly s nadhernou akustikou... ozvena se tu drzi vic jak 8 sekund, takze jsme si pekne zazpivali. Tady se nauci zpivat a poslouchat kazdy :)

Spolecnou reci vsech se nakonec pri ceste stalo vypraveni vecernicku - ty totiz znaji vsichni ze zemi byvaleho socialistickeho bloku. No pagadi, Bolek a Lolek, Pat a Mat a dalsi nas donutili vsechny v marsrutce vzpominat na stare casy :)

Martin

Nedelni barbecue v starovekych ruinach

Po bloumani Jerevanem je na case zase vyrazit nekam do prirody na vylet... nechavame si doporucit vylet k ruinam monastyru Havuc Tar v rezervaci kousek od Jerevanu (kam take jinam v tehle zemi plne kostely, monastyru a pevnosti). Sotva se dostaneme na startovni misto a dojdeme udolim plnym cedicovych varhan (nektere tu maji i 100 m na vysku) k baracku strazcu narodniho parku, zjistujeme postupne: centrum pro navstevniky je zavrene (je nedele), ale u brany do parku uz na me mava pan vratny nebo co a se slovy "Davaj, davaj" me tahne dovnitr k sobe do kamrliku. Vybaveni je jednoduche - zidle, postel, televize, lednice... a hned take vodka, saslik, vodka, saslik, vodka, saslik... oboji vyborne. Armenci si na dlouhosahle pripitky nepotrpi, takze se spokoji s jednoduchym "Za zdarovje" a "Davaj" a paty panak vodky je tu. Lahev je prazdna, ale za chvili prijizdi nejaka navsteva a magicky se objevuje dalsi lahev... Pan je zjevne rad, ze jsme prisli a s nami i duvod k poradnemu pripitku :)

Po dvaceti minutach se nam dari opustit kamrlik a s o poznani lehcim krokem si to krizujeme do hor smerem k monastyru. Nalada je vyborna a vydrzi nam az nahoru :) Nejsme sami - ruiny kostela (zase nejake to 9. stoleti nebo jeste drive) a monastyru ted slouzi jako oblibene misto pro nedelni sasliky-masliky (neboli barbecue)... kluci u potoka prave skubaji slepici, voda uz se vari, maminy opodal v ruinach klastera delaji kafe a dalsi panove s metrem v ruce a fotakem si premeruji a fotografuji kostel. Pry jsou z nejakeho ministerstva a kostel budou restaurovat. Tak tak to tady chodi...

Martin

Jerevan

Uplne mimo plan jsme dojeli do Armenie a cestou z Gruzie v armenskem Gyumri vysadili z taxiku nase dva belgicke kamarady a zanechali je jejich destivemu osudu. Sami pak s panem s taxikarem vyjeli vstric armenskym zazitkum. Cestou nas zastavili policiste, v Armenii plati zjevne nove dopravni pravidlo o povinnosti poutat se bezpecnostnim pasem behem jizdy a policiste to striktne kontroluji, no a nas pan taxikar se rozhodl, ze na ne vyzraje. Asi 100krat behem cesty si prehazoval pres sebe pas, zkratka tak, aby to vypadalo, ze je pripoutany, a hned jak jsme projeli kolem policistu, tak ho zase opovrzlive sundal, no a pak se mu nevyplatilo. Policiste vypadali ze zacatku neuprosne, vypadalo to na peknou pokutu a my jim s Martinem fandili, protoze by byla zaslouzena, ale taxikar to nakonec ukecal :( No a myslite, ze si ho nakonec zapnul... no nezapnul...

V Jerevanu jsme bydleli u starsiho paru, tezko rict jak se jmenovali, ale my je prezdivali babuska a deduska. Pronajmem posteli a vlastne i mistnosti vydelavali vnucce na studia na konzervatori. Deduska, jak uz je tu obvykle, byl v Ceskoslovensku (v 45. tentokrate), pri uvitaci kave nam vypravel jak osvobodil Prahu, jak tam vjeli prvni, jak u nas krasne devciny a tak vubec. Rikal, ze kdyby tam u nas zustal, tak by mu jeho rodinu poslali na Sibir a to nechtel. Deduska mel vubec dobre historky, vzdycky u snidane nam je vypravel... o mladi, o tom jak mu prarodice odvezli na Sibir, jak za nimi utikal, jak jim vzali majetky... no zabava. Vzdycky v nejlepsim ho prisla vyrusit babuska, aby nas nechal na jist a on se pak tajne vratil nam to dovypravet :)

No a Jerevan byl pro nas jedno velke prekvapeni, nove postavene a opravene centrum se spoustou obchodu, kavaren, restauraci, velkych parku, kde se dalo sedet, no proste po Tbilisi prijemna zmena. Z velkych kaskad jsme koukali na Ararat a na cele mesto postavene pod nim. V noci se chodili na hodiny koukat na zpivajici fontanu na hlavni namesti, ktera byla a je asi ta nejlepsi jako jsme kdy videli a slyseli. Mesto jako takove je sovetskeho strihu, s velkymi prostornymi ulicemi a velkymi palaci s ruzoveho nebo sediveho tuffu, mistniho kamene, ze ktereho se tu stavi skoro vsechno. Pote, co jsme donasyta vyprochazeli mestem, najedli pizz, salatu a ovoce, propili armenskym vinem a okusili mistni konak, jsme si dali ochutnavku i mistniho blesiho trhu... super, pokud chcete kolecko do hodin, stary rusky vojensky budik, peknou vyrezanou sosku Araratu nebo kchackar ci zrovna shanite porodni kleste... vse je vam tu k dispozici. Ja si "netradicne" nejdele prohlizela sperkarskou cast, Martin cast
fotaku a mikroskopu, dale ho zaujala tesneni a mistni hudebni nastroj "dudak" neboli "tutuk" - takova fletna.

No a k Jerevanu krome vsech veci uvedenych nahore patri i pamatnik genocidy armenskeho naroda v letech 1915 az 1918, kam vas posle se podivat kazdy Armenec. Tyci se nahore nad mestem a fotky a vypraveni tech, kdo prezili ale i tech kdo to zpusobili jsou opravdu otresna. Behem tri let bylo zavrazdeno kolem 1 800 000 Armencu a ti co prezili vytvorili diaspory ve Francii, Rusku a Americe. Dneska zije trikrat tolik Armencu v diasporach po svete a v samotne Armenii jen neco kolem tri milionu lidi. Na teto strance clanek o armenske genocide - myslim, ze je to preklad z Pamatniku genocidy http://vera-tydlitatova.eblog.cz/armenska-genocida/.

Jana

Armenska hranice

A prisel cas dat vale Gruzii a vydat se dale na jih do hor Jizniho Kavkazu - do Armenie. Zpravy, co jsme na cestach slyseli, byly velmi rozporuplne (od tam nejezdete, Gruzie je mnohem lepsi az po uplny opak), takze nezbyva, nez se na to podivat, ohmatat, ochutnat a procestovat sami. Jak jinak :)

Jelikoz vsechny marsrutky jsou jiz po ranu pryc, obsadime i s kluky z Belgie jednoho mistniho taxika a s mistim taxikarskym bossem vyrazime smer Jerevan. Pan je az nejak moc vtipny a furt nam vyklada, jak nas "osvobodil" v 68. a zaroven si stezuje na to, jak je ted "okupuje" Rusko. Nejak nemam chut mu vysvetlovat, ze by ta pojmenovani v obou pripadech mohl klidne prohodit, mam dojem, ze by nas vylozil uprostred te nadherne, ale ponekud puste prirody nahornich planin Armenie.

Hranice je poklidna - vybavuje se mi scena z filmu Tri veterani a celnik s cigaretami s velbloudem. Na hranici postava par kluku s ceskymi samopaly a co deset minutek je odbaveno jedno auto. Prace musi vydrzet na cely den... asi po hodince prichazime na radu a prichazi pan velitel - sympaticky usmevavy pan, co nas hned bere k sobe do budky a jako jeden z mala nezacina diskusi tim, kdy byl v Cechach. Porizujeme viza do Armenie, pan to pak kamsi prepisuje, proste poklidny urednicky den. Nejvetsi radost panu urednikovi udelalo, ze mesic i rok konci na devitku, tak to pri psani do viza radosne komentuje: "vosjemnact - devet - devet". To je hned radosti!

Silnice se razem zlepsuje a uz uhanime po opravene armenske ceste... vsude kolem nadherne hory, louky, vyhledy do daleka a na nekterych kopcich uz ted snih... tady se nam urcite bude libit!

Martin

Jizni Gruzie – Mtkvari

Po navsteve rozborenych mest jsme zamirili smerem na jih – do Jizniho / Nizkeho Kavkazu na hranici s Armenii. Krajina se stava zase hornatejsi (slava, ta placata nizina uprostred Gruzie uz mi lezla na nervy) a po dni cestovani rozhrkanymi marsrutkami po deravych cestach a nekolika kavach na zastavkach dojizdime do udoli reky Mtkvari. Je tu mala vesnice a pod vesnici lodge, ktery tu loni postavila svycarska rozvojova organizace. Ubytovadlu sefuje 40lety Sergo a jeho mila zena. Dal tu maji skvele male trojbarevne kote a spoustu krav, nekolik koni atp.

K veceru se zatahuje a vypada to na dest – a vida – za chvili dorazeji od pobrezniho mesta Batumi i nasi znami Belgicane, kteri s sebou vozi dest :) No to jsme ani necekali... Vecer travime povidanim s dedeckem, ktery ma Evropu rad – vzdyt ma take diplom za to, ze v 56. bojoval (vitezne) v Madarsku. Tak to tady holt chodi – do Evropy jela vetsina mistnich na vylet spis v tanku.

Dalsi den se vydavame prozkoumat okoli – je posete pamatkami – hned nad rekou je stara pevnost, pres kterou vedla hedvabna stezka. O nekoli kilometru dal je neco, cemu jsme rikali hovnivali udoli – z nepochopitelnych duvodu je jich tu strasne moc, Brahm je z nich jako milovnik prirody cely hin a vsechny si foti... a pak uz dochazime k prastare pevnosti Vardzia, ktera je cela vytesana do skaly. Skala vypada jako emental, nektere vstupy jsou krasne zdobene ornamenty, mezi ruznymi castmi vedou ve skale dlouhe tunely a uprostred pevnosti je vytesany opet nadherne pomalovany kostel. Nejakou tu hodinku stravime prolezanim tehle uzasne pevnosti, kde sveho casu zilo pres 3000 lidi (dnes uz jen 5 poslednich mnichu). Z jeskyni vede dolu do udoli po domacku vyrobena lanovka na vytahovani zasob, tak se bavime predstavou, jak by po ni mohli mnisi radostne sjizdet dolu do reky :)

Po navratu travime vecer s Sergem, ktery je na rozdil od sveho tatinka po pullitru vodky ze vsech nejchytrejsi a vsechny poucuje, ze jejich zpusob zivota je ten spravny a ze tomu v Evrope vubec nerozumime. Jesteze nam aspon netvrdi, ze jsou v Evrope (v Tbilisi v tomto smeru ovsem maji jasno a nad kazdym uradem vlaje krome gruzinske vlajky i vlajka EU). Nakonec zabere az argument, ze kdybychom zili vsichni jako on, tak mu tam zadni turiste neprijedou... No jo, kluturni rozdilnosti...

Martin

Kutaisi a Tsakaltubo

Po horach mirime do gruzinske niziny, do jednoho z nejstarsich mest sveta - do Kutaisi. Kdo zna recke baje a povesti, tak zna Jasona a jeho bandicku Argonautu, co jeli pro zlate rouno sem do Kolchidy, no a hlavni mesto Kolchidy je prave Kutaisi, teda aspon se to rika. Mestecko - male gruzinske, provincni, s velkym parkem, hradem, kostely, zidovskou ctvrti, zbesilou dopravou, nezbytnymi "chacapuri" - plackami se syrem. Po dlouhe dobe navstevujeme restauraci a davame si pizzu... dobra, gruzinska, takova oblozena chacapuri :) Jinak nic specialniho, mame super bydleni, kde po vecerech mastime s majitelem bydliku domino - konecne se nam to jevi jako zabavna hra, sjedeme spolecne take americke beckove filmy tlumocene do rustiny... parada. Nas mily pan domaci nam udela pohledovy a bankovkovy test a samozrejme rika, ze byl v Cechach - tentokrat v posadce v Milovicich. Ceska mesta ma zmaknuta a jako obvykle se mu tam libilo :)

Kolem Kutaisi se da jet za a) na kostely - to uz nechceme, videli jsme moooc kostelu a uz ted nevime, ktery je ktery :(; za b) se da jet do jeskyni a na stopy dinosauru; a za c) se da jet do vyhlasenych lazni Tsakaltubo.

Volime treti variantu a vyrazime vstric lazenskym zazitkum. Marsrutka nas hodi k necemu co nam pripomina klasickou lazenskou kolonadu, tak vystoupime a jdeme se toulat parkem, zkratka "guljat v parke". Po asi 15 minutach prochazky po zarostlych kolonadnich stezkach, dorazime k velkemu sanatoriu, zdalky vypada, ze by tam i mohli bydlet hoste. No zblizka se situace vyjasnuje, pred sanatoriem se pasou kravy, slepice, jenom kone jsme nevideli. Vsechny balkony jsou zastavene tak, aby vznikla dalsi mistnost - inu tak jak to umi jenom Gruzinci. Pred domem na improvizovanem stole masti panove vrhcaby. Pripadame si jako Japonci, celi konsternovani fotime, tak tohle jsme necekali. Pro ty malo predstavive - vezmete si karlovarsky Pupp, nechte ho 20 let bez oprav, na kazdy balkonek pridelejte papundeklove nastavby a pred to cele dejte nekolik krav a slepic. Fontanky prosim vypnete a nasypte do nich odpadky. Tak takhle zhruba dneska vypada sanatorium Sachtor. U vchodu potkavame mileho pana, ktery
nam celou situaci objasnuje, ano jsme spravne ve slavnych laznich jenom uz sem nejezdi moc lazensti hoste a v sanatoriich bydli bezenci. Dekujeme, prejeme stesti a jdeme dal.

Martin se chce v laznich vykoupat, tak jdeme hledat bazenky :) A nakonec
- nachazime funkcni lazenske budovy, nejvetsi je "Istocnik 6", vchazime dovnitr a ocitame se v dobe zavodnich rekreaci ROH, nad vchodem sviti vsechny nazvy sanatorii, u recepce sedi nekolik pani, ktere si vas nevsimaji, nekolik hostu ceka na proceduru. Ptame se po moznosti koupacky, pani nas vede po cervenem koberci do zakulisi a ejhle bazen, maly na cviceni, krasne vykachlikovany, mohli bychom se honit v nem do kolecka. S diky se loucime a ve vstupni hale nas odchyti hlavni doktor, vytusi, ze nas na proceduru nenalaka a tak nam aspon jako bonus jde ukazat Stalinuv bazen... pekne, na dne mel vykachlikovane moc pekne rybicky. No po par hodinach pobytu zde mesto s ulevou opoustime, nicmene kdyby nekdo potreboval dobre exteriery pro pekny film po nejake katastrofe - tak mam dobry tip.

Jana

Kavkaz - Svaneti

Dalsi den vyrazime s batohy na vandr do hor. Pote, co opustime vesnici a vyprasime jeden obzvlaste prudky kopec, uz je to nadhera. Slunce sviti, nad nami siroke udoli, trava, kvetou tu horce, buci kravy a nad udolim tak ruzne vykukuji ledovce. Kazdy den vecer dochazime do nejake horske vesnicky, kde prespime u nekoho doma a nakrmi nas. No proste idylka.

Nekteri mistni jsou vtipni - Cechy vetsinou znaji - osobne. Vety jako, ano, byl jsem u vas a pomohl jsem vas osvobodit ve ctyricatem patem pripadne v sedesatem osmem slychame skoro denne. Druhy den spime ve vesnici jak ze stredoveku... zcela mimo cesty, zije tu 8 rodin, ted chystaji seno na pul roku dlouho zimu, protoze v rijnu uz zase napadne snih. Puvodne jsou z Abchazie, ale pred 15 lety utekli sem. Role jsou jasne dane - chlapi makaji na sene na loukach a zenske se ohaneji v tradicnim uboru (cerna sukne, cerne saty, cerny satek) kolem plotny a dvorku. Docela tradicni zivot nebyt te satelitni televize na kazde chalupe a kolumbijskych telenovel, u kterych babuska u kamen slzi a radi hercum, co maji delat.

Ctvrty den chcije jak o zivot a tak nasedame do klasickeho ruskeho gaziku a hura dolu. Jak tady zacne prset, tak je to na dlouho. Gazik je samozrejme pred cestou "do mesta" potreba nejprve vypucovat, takze pan majitel na sebe vezme nejlepsi oblek a hadr a lesti gazika, co to jde. Zpatky v Mestii potkavame dva kluky z Belgie, co jsou puvodci toho deste... aspon dle jejich vypraveni je dest pronasleduje celou jejich cestu :)

Martin

Kavkaz - Mestia

Mesta tu nejsou zas tak zajimava, takze vyrazime na nadrazi a hrajeme hru najdi si svoji pokladnu. Po chvili behani nahoru a dolu nadchody a podchody nalezame tu, u ktere se tisni mensi dav lidi a snazi se procpat k zamrizovanemu okenku se slecnou, co tu prodava listky. Po chvili vzrusenych konzultaci se slecnou, okolostojicimi atd. jsme sehnali listkly na nocni vlak do Zugdidi - smer Kavkaz.

Vlak vypada monumentalne, skoro jako by pamatoval jeste samotneho cara. Uvnitr zaclonky, postylky, lampicky, rucnicky, prikryvky... vse lehce omsele, ale pekne. Vyrazime do tmy... koleje jsou take lehce osoupane, takze rychlost neni kdovijaka, ale do rana tech asi 500 km nejak prekodrcame. No rozhodne lepsi nez marsrutkou pres derave silnice.

V Zugdidi nalezame dalsi marsrutku, do ktere se nas nakonec nasklada docela hodne a mirime do hor. Pravda auto je plne lidi a batohu a tak jakokoliv zastavka a vylezeni z auta znamena pro vsechny akrobaticke cviceni a umeni poskladat sve okoncetiny, tak aby se dostal z vozu pres vsechny batohy, cesta zpet do vozu je stejna, jenom podporena vodkou... tak to jde lip. Pred nami sedi klucina z Polska - vypada jako otec Furat, a rika me mu taky tak. Bavime se tim, ze se domlouvame cesko-polsko-ruskym mixem a okolni Izraelci jsou z toho uplne na vetvi. Na kazde zastavce se popiji vodka a kafe, tak nam to pekne ubiha.

Do vesnice Mestia dorazime asi po 5 hodinach, jsou odsud videt dalsi kopce a sem tam i nejaky ten zasnezeny vrcholek. Vesnice je plna kamennych vezi, kam se mistni ve stredoveku schovavali pred dobyvateli. Co tam delali, nevime. V poslednich letech zde postavili jakesi silene muzeum gruzinske kultury - zvenku strasliva stavba pripominajici kostel, uvnitr ale docela zajimava sbirka ikon a starych knih. Vetsina je z doby, co se u nas jeste prohaneli pohane. Do mistnosti s ikonami po chvili prichazi mistni pop s kadidelnici a zacina vsem ikonam postupne predcitat svate texty. To se tu ty ikony maji docela dobre :)

Martin

Gori a Muzej Stalina

Nas prvni vylet s Honzama vedl do Gori, celi rozespali z letiste, po ranni kave od babusky, jsme se vydali na "autobusove nadrazi" alias "rozjezd marsrutek".

Na cedulich v autech napsana gruzinsky konecna mista a tak se nakonec rusky prohadame k te spravne marsrutce (minivan pro vicero osob upraveny pro pojezd po gruzinskych silnicich). Nalozime se a po peti minutach spime, jenom ve spanku vnimame rychlost vozu pekne sladenou s rycnou a temperamentni muzikou, jo to je aspon jizda, akorat mam dojem, ze by nas ridic potreboval jeste nejaky svuj vyhrazeny pruh... Jsme v Gori... no mestecko ma sve lepsi casy za sebou... ty stalinske a urcite ma i lepsi casy pred sebou. Pruvodce mluvi jasnou reci - Gori - mesto narozeni Iosifa Vissarionovice Dzugasvilliho znameho jako Stalina - navstivte muzeum a mistni hrad. Cinime jak pruvodce rika, tak nejdriv to muzeum...

Po siroke ruske tride projdeme kolem obrovskych budov mistnich uradu a klasickeho sovetskeho "Restaurantu Inturist" a pak se v pulce ulice objevi naznak drivejsiho parku... dnes z nej uz jsou jenom vyschle fontanky, polamene mustky a neosetrene stromoradi a na konci Muzeum Stalina. Koupime u mistni vojandy listky, prohledneme si Dzugasvilliho rodnou chaloupku, trochu pripomina "Betlem". Bavime se predstavou stalinskeho betlema - uprostred Josif v kolebce a zprava na nej dycha Lenin a zleva treba Trockij. Z cele chudinske ctvrti zustal jenom tenhle jeden baracek, kolem nej postavili dalsi dum a celou ctvrt zbourali... pro muzeum... Vlevo pak uvidite i Stalinuv vlakovy vagon. Tak vzhuru do monumentu.

Obrovska hala, obrovske sochy, prehled historie vzniku SSSR, o zivote a rodine Stalina, pruvodkyne sama hned na zacatku prizna, ze tady uvidime jenom ten pozitivni obrazek Stalina, takze nic o gulazich, cistkach a tak. Prakticky o tom vi, ale do konceptu muzea to nevcleni... Predposledni cast budovy tvori sbirka daru Stalinovi k narozeninam, ano i ceske dary jsme tam nasli... krasnou vazu jsme poslali :-)

Martin: Navstevu muzea po tydnu a neco doplnila z te druhe strany poutava kniha The Forsaken: An American Tragedy in Stalin's Russia od Tima Tzouliadise, jez popisuje stalinsky rezim od 30tych let az do konce let 70. A veru je o cem si pocist. Cetl jsem ji celou noc... A asi si budu muset precist i toho Solzenicyna.

No a pak uz jenom prvni gruzinska restaurace, saslik, polevka a rada jinych veci, pivo dobre... vino nic moc. A pak vylet na hrad, z nehoz jsou videt uprchlicke tabory v okoli Gori.

Jana

Mirime na Kavkaz

Nekolikeri kamaradi se nam v posledni dobe vratili z Gruzie a vsichni si pochvalovali, ze je to mila zeme. Tak se nam zachtelo podivat se na to vlastnima ocima. Poridili jsme tedy letenky a hura do Tbilisi... Let s tureckymi aeroliniemi probehl velmi prijemne, vsichni se smali, nikdo nikomu nerozumel, ale pristani se vydarilo a Istanbul nas privital i pres probihajici ramadan privetive. Nasledujici nocni let nas zanechal na miniletisti v Tbilisi, odkud v noci nic nejezdi, takze nezbylo, nez se trochu prospat na sedackach v priletove hale. Celou dobu jsme obdivovali jednoho pana, ktery se dokazal pres operatka mezi sedackami nalamat na nekoli sedacek vedle sebe... asi jogin nebo co.

Postupne zjistujeme, ze: gruzinska abeceda je sice velice zdobna, ale necitelna (vice na http://en.wikipedia.org/wiki/Georgian_alphabet); ze Gruzinci jsou mili, ale postradaji sebemensiho obchodniho ducha, takze k jakekoli aktivite je musite dosti nutit; a pak ta pozitivni zprava - skoro vsichni mluvi rusky, takze se domluvime :-)

Tbilisi je takove zaprasene mestecko s jeste osoupanejsim starym mestem a trochu nalestenou hlavni tridou ze sovetskych casu. Nad mestem se tyci 20metrova hlinikova socha matky Gruzie s poharem vina a mecem, vedle ni zricenina hradu s krasnym kostelem uvnitr plnym barevnych fresek, a naproti jako znameni rozmachu mohutna sklenena budova mistniho milialdare. S tim, jak Gruzinci postradaji smysl pro obchod, je spjato i to, ze je pomerne tezke objevit hostel, i kdyz znate presnou adresu - vnucuji se otazky jako "opravdu je za timhle rezavym plotem vedle rozbiteho domu neco, co by mel byt nejlepsi hostel siroko daleko?" Ale mistni na ulici pritakaji a tak vnikame dovnitr... a opravdu, mistni babuska si privydelava ubytovanim cestovatelu. Uvnitr je docela zivo.

Potkavame Honzu a Honzu a spolecne nas provazeji zakladnimi gruzinskymi specialitami - chacapuri (placka se syrem uvnitr podavana v nezmernem mnozstvi, ktera vas zahlti a zaplni od hlavy k pate :-)) a kvas (mirne alkoholicka kofola vyrobena zkvasenim chleba). Diky obema Honzum pronikame velmi rychle do taje mistni dopravy tj. metra a marsrutek.

V noci zazivame romanticke chvile v mistnim metru, jez je osvetleno uvnitr poulicnimi lampami jak z minuleho stoleti a to cekani na zastavkach dodava mimoradne romantickou atmosferu :) Pozn. JO: mne to spis vzdycky prislo spis mirne truchlive... zive si predstavte potemnele metro Narodni trida, dlouhe schody dolu a misto normalniho svetla tam jsou lampy jako na pohreb. Dole sedi babuska v budce a kontroluje jestli se schody nezasekly... cely den. Prezdivali jsme je "Gaspaza Eskalatorovna".

M & J