Muj novy kamarad...

A jak moudre kouka! Schvalne - co je to za zvire - soutezni otazka. (Oslik to neni.)

Nase prvni hory - Sierra del Norte

Po trinedelnim lenoseni v mestech, mestackach a u more, jsme se rozhodli potrapit sva tela v horach a dat si tak trochu do tela.

Oaxaca lezi v udoli hor, ktere maji zhruba vysku od 2000 mnm vys a v casti zvane Sierra del Norte existuje ekoturisticky projekt zvany Pueblos Mancomunados - a presne tam jsme se vydali.

Vse zacalo rannim hledanim autobusoveho nadrazi druhe klasy ve Oaxace, mapu jsme meli, ale jaksi neodpovidala situaci a nadrazi ani zdaleka nasim predstavam - a proto se nam take tak trosku spatne hledalo. Po chvilce tapani mezi mistnim skoroslamy jsme jej ale objevili, nasli i spravnou autobusovou spolecnost, dale jsme zjistili, ze listky nejsou a musime v autobuse stat a pak konecne neco pozitivniho po ranu - na tridenni putak po horach mame partaky - dva Nemce Annu a Lynna.

Slava, vyrazime, rozhrkany autobus si to sine udolim a pak s jistym sebezaprenim zacina stoupat do hor, kde se cesta klikati pres topesy. My stojici se radeji okenky nedivame ven, protoze srazy pod nami jsou strmejsi a strmejsi a prakticky na nich rostou jenom kaktusy...a navic pan ridic radne seka zatacky a radeji se pohybuje v protismeru. Snazime se ve stoje nohama odpruzit vsechny diry v silnici a pan ridic si pousti hudbu a za volantem tak trochu tanci. Takze tancime vsichni jenom sedici spi. Slava hura, uz jsme nahore, vyska 3200 m.n.m vsude kolem borovicove lesy a uz tu mame prvniho pruvodce, ktery nas dovede do poloviny trasy prvniho dne a pak nas preda jinemu. Nakup vody, pisingru, zachod (mezi kaktusy fakt chodit nebudu)a vyrazime. Je to trochu jako prochazka velkou botanickou zahradou, dozvidame se nazvy vsech moznych kvetin - prakticky nejhojnejsi je tzv. lechita - pro kojici matky, roztomila zluta kvetena - kdyz ji snite, tak snad budou kojit i chlapi - aspon rika mistni znalec; pak je tu spousta agave, nejen to pro mezcal i vselijake jine druhy, velikanske az prevelikanske na muj vkus. Ale zpet k ceste - prvni den vedla prakticky jenom dolu, ano carokrasnou vysku 3200 m.n.m. jsme poctive cely den ztraceli az jsme se dostali na peknych 1800 m.n.m. - tam pro nas byl uloven pstruh, upecen a nami slavnostne sneden. A pak jak prekvapive jediny kopec toho dne a az na samem vrcholku kopce lezi cabanas, kde bydlime, takze ve finale 2200 m.n.m. To uz mame ale z toho celodenniho skakani dolu kopcem radne vyklechtana kolena (ano, zacinat sestupem je hloupost, ale jinak to neslo), takze nahoru vsichni svorne vykulhame. K veceri je cokolada a hajdy do pelechu.

Den druhy - jak neobykle ... zacal radnym sestupem....uz si zaciname zvykat, Martin ma hul,v sobe Ibufren a na koleni obvaz a pod nim ibufrenovou masticku....nevadi statecne kulha dal. Nastesti se cesta umoudri a vine se podel potoka, celych peknych 15 km a na zaver druheho dne jako obvykle mirne stoupani asi tak dve hodky do kopce. Uz jsme si zvykli na mistni pruvodce, kteri za tvrdi, ze a) vsechno je blizko - nasobime to dvema az trema b) stoupani je mirne a posledni - ani jednomu se neda verit a vsichni ctyri se tomu smejeme a rikame si, ze jejich spanelstina neodpovida te nasi, zkratka a dobre jejich mirne neni mirne ani nahodou. Koncime jako obvykle v cabanas - a ty jsou zde opravdu luxusni, s teplou vodou, krbem, perinama a vyhledem do kraje za 230 pesos...luxus. Vecere, obhlidka vesnice, kostela a protoze uz tu nic vic neni, mazame do posteli....vsichni pri obhlidce okolnich kopcu tusime, ze zitra se klesanim rozhodne nezacne.

A je to tady - den treti, posledni, krizovy - stoupani hned na zacatek, mirne vynasobte sesti, kratke deseti a to ze cely dnesni trek ma mit do 19 km, odmitame pri pohledu na mapu verit. Ve vsem nas utvrdi pan, ktereho potkame po prvnim kilometru "mirneho" stoupani. Slusne se nas opta, kam mame namireno, a kdyz mu to rekneme, jen se asi 5 minut hlasite smeje. Vic toho nerekl, ale nam bylo jasne, ze cestu zna... a my se v tu chvili opravdu nesmali. Nastesti Ibufen je zazrak a Martin vynasel novy zpusob kulhani o holi, ktery ho do kopce ani moc nebrzdi, tise nadava ale neda si rict, ze bychom tenhle kousek cesty mohli klidne vynechat a jet stopem....kdo si neda rict tomu neni pomoci a bohuzel ani mne, protoze pod batohem nadavam taktez. Nemecti kolegove zrovna tak, ale nase nemcina je mrzka, takze bohuzel spolecnou rec v nadavkach nenachazime. Jediny kdo je v pohode je pruvodce, cestu zna, jde s nami jenom do pulky a hrdinne tvrdi, ze bezne tech 8 km v neprehlednem stoupavem terenu dava za 40 minut... pchhh neverime mu ani slovo, ale bohuzel on jediny zna cestu, tak ho tupe pres hory a doly nasledujeme. Konecne prestavka ... cekame na druheho pruvodce, pul hodiny nic, vsechna temata probrana, susenky snedeny, voda dopita...kde je? ozve se vysilacka a v tu chvili je jasno - pruvodce se ztratil :) po dalsi pulhodince se nachazi a my putujeme dal, stoupani, stoupani, stoupani, kytky, veverky, hadi...proste vylet jak ma byt....jeste par kilometru a jsme zpatky v 3100 m.n.m. Posledni cabanas a zitra hura do Oaxacy.

Samozrejme to nebylo tak zle - a hned po prijezdu do mesta a vyleceni vsech zraneni se nam po horach zacalo styskat... skoda, ze se tu neda chodit bez tech zabavnych pruvodcu.

Jana (a trochu Martin).

Prvni dojmy a pojmy z magicke Oaxacy

Nad ranem jsme dorazili do Oaxacy, mesta cokolady a mezcalu.

Konecne neni vedro. Nepotim se, ani kdyz se hybu. Neletaji moskyti.

Vsechno tu kvete. Na ulicich je prostor i pro lidi.

Indiani prodavaji umelecke predmety, vsude jsou barevne koberce a specialni vyrezavana zviratka fantastickych tvaru a barev - neco jako krizenci dnesnich zviratek a dinosauru.

Mestecko nas stale prekvapuje, na kazdem kroku. Projdeme jednou ulickou, ochutname mistni mezcal (mistni slivovice vyrabena z agave). Michaji to take s nejruznejsimi prichutemi, takze to pripomina baileys, ovoce apod.

V dalsi ulici - koncert vazne hudby v nadhernem kostele, v byvalem dominikanskem konventu. Mam dojem, ze v Mexicu uz jsem zazil vic koncertu vazne hudby nez u nas doma :) Sice do toho obcas placou male deti - vstup plati mistni mecenas, takze je to zdarma. Mimochodem je to asi 10. nejbohatsi clovek na svete a bydli primo v Oaxace. Jeho bratranec je pro zmenu uplne nejbohatsi na svete, takze je to vyvedena rodinka.

V jine ulici se promenaduje fantaskni pruvod tancicich lidi a obrovskych chodicich 3 metrovych loutek, zkratka se slavi Semana Santa (Velikonoce). Jen s pomlazkou tu nechodi, to jsme si museli oslavit soukrome.

Na dalsim rohu je mistni trziste - tady ochutnate ruzne speciality, treba prazene kobylky. To nas jeste ceka, zatim jsme nenasli odvahu. Ale chceme se sem jednou vratit a mistni nam tlucou do hlavy, ze k tomu je potreba snist aspon jednu.

Zato mistni cokolady jsme si uzili vrchovate - cokolada totiz pochazi prave odtud. V kramku maji velke mlynky, na kterych melou boby na drt, ktera se dava do tabulek, nebo do omacek (tady je cokolada ve vsem) a nebo do mlicka, ze ktereho delaji bud studenou naslehanou nebo horkou cokoladu. Po ranu se tady pije horka cokolada se skorici a namaci se do ni mistni chleba z pece..... v chladnych ranech moc velka dobrota a v horach obzvlast.

Kouzlo mesta pro nas hned prvni vecer zavrsilo setkani s panem hvezdarem. Stal uprostred mestecka na hlavnim namesti (nesmite si predstavit Vaclavak v Praze nebo Svobodak v Brne, tady je hlavni namesti pekne, odpocinkove, plne zive hudby, deti, lavicek a stromu), u sebe mel postavene dva teleskopy a ukazoval lidem planety a hvezdy. Tak jsme poprve videli nazivo Saturn - a vazne ma kolem sebe ty prstence.

Martin a Jana.

Krasna Vesnice neni vubec krasna

Po navsteve Campeche jsme se chteli uz co nejrychleji presunout do nejakych chladnejsich kraju - do statu Oaxaca (cte se wuachaka). Ale co cert nechtel, nejen my jsme tam chteli, ale i spousta Mexicanu se rozhodla vyrazit na prazdniny... takze autobusy byly lehce vyprodane a my jeden den stravili trochu neplanovane v Krasne Vesnici (Villahermosa).

No krasna tedy moc neni... nachazi se uprostred mocalu ve state Tabasco, vsude moskyti a vedro k padnuti. Tohle bylo poprve, co jsme se potili i kdyz jsme se vubec nehybali a jen dychali. Ve dne i v noci. Porad.

Ale zato tu meli prima zoologickou zahradu. Prisli jsme tam brzo rano, pozorovali pavouci opice - maji 5 nohou - tedy ocasek a 4 nohy, ale pouzivaji to vsechno uplne stejne, tukana - prisel si nas prohlidnout asi tak na 10 cm a asi 10 minut jsme si hledeli z oka do oka a z pusy do zobaku, a nosaly - takova roztomila zviratka, co se volne potuluji celou zoo a zerou mravence a susenky od turistu, nas si jenom asi z metru prohledli a protoze mame take velke nosy, tak od nas jako od "partaku" nic nechteli.

A pak prisla zase noc (jenom tma, jinak zadna zmena, porad 40 nad nulou) a pred pulnoci jsme odfrceli autobusem do Oaxacy. Na mexicke pomery je to blizko - jen 12 hodin cesty. Ale autobusy tu maji pohodlne a taky nam pustili bajecny film pro teenagery, ktery zatim v nasi hitparade autobusovych filmu zvitezil. Cely dvouhodinovy snimek pojednava o tom, jak na deset ruznych zpusobu snist zizalu. Detaily vas nebudeme zatezovat, snad priste, v gastronomickem koutku.

Martin a Jana.

Navsteva u Mel v Campeche a magicky realismus

Posledni dny na severu Yucatanu jsme stravili u kamaradky Mel v mestecku Campeche. Mestecko je nejlepe prirovnat k nasemu Telci - spousta pestre pomalovanych malych domku v ulicich, pohodovi lide, pamatka Unesco.

Mel je puvabna mexicanka tak, jak ma byt - vlni se zesiroka po ulici (me by smetla), smeje se sirokym smichem a rada si povida. Ted uci nekde v komunite v dzungli 5 hodin busem a 3 hodiny lodi po rece - vse od spanelstiny, pres anglictinu, matematiku az po nevimco; za to ji komunita zivi. Na to, ze je ji 22, odvazna holka.

Ze svych zazitku v komunite nam vysvetlila, ze magicky realismus, se kterym se setkate v knihach Gabriela Marqueze, neni jen zpusob, jak psat napul pohadkove pribehy. Ona je to tam totiz normalni realita... pro priklad uvedeme tradicni zpusob vyhaneni zleho ducha z domu:

Potrebujete: zidli, zrcadlo, hreben, flasku chlastu a tyc. V noci nastrazite v dome zidli a pred ni zrcadlo. Vedle date hreben a lahev s chlastem. Duch prijde a sedne si na zidli. V zrcadle spatri, ze je fakt osklivy a zacne se cesat. To mu ale nepomuze a tak zacne byt smutny. A tak zacne pit... a v tu chvili prijdete a prastite ho tyci. A je to.

Receptu je samozrejme vic, ale ty jsou tajne, tak se nebudeme rozepisovat.

My jsme na druhou stranu Mel straslive pobavili (a prislo ji to uplne stejne neuveritelne), ze v ceskych kancelarich si ve firmach lide, kteri sedi 10 metru od sebe, pisi e-maily jako "pujdeme na obed?", nez aby si to rekli ustne. Mozna, ze kdyby o tom nekdo napsal knihu, tak by to byl zase evropsky magicky realismus pro Mexicany.

Ruta Puuc

Na yucatanske venkove jsme projeli par zastaveni na tzv. Rute Puuc, ktera se rozklada v mistni jedine vysocine, cca 150 m.n.m.. Ja vim, asi se smejete, ale po tydenni placce uvitate jakekoliv zvlneni krajiny a nemusi to byt kolem se zrovna vlnici leguan, kterych je tu plno. Nasi pout po rute jsme zahajili na ruinach Uxmalu (cti usmal), ktere je opravdu impozantnim vytvorem se spoustou chramu a pyramid, hrist a navic je cele rozlozene na udolim... proste krasa. Puuc - je nazev mayskeho pozdniho stavebniho stylu, a tenhle je opravdu vyvedeny, mozna by se dalo rict nejpropracovanejsi se spoustou krajkovi.

A protoze v cene vstupenky byla i vecerni show, nevahali jsme a sli jsme. Vecerni show byla takova mexicka - spousta barevne osvicenych budov a k tomu pohadky o mistnich princich a princeznach, moc pekne, navic vsechny nasvicene ornamenty, hadu, boha Chac Mola (buh deste) najednou vystupovaly z kamene jako zive. Fakt super. No a protoze jsme behem celeho predstaveni vzyvali boha deste "Chak, Chak, Chak...." netrvalo dlouho a opravdu se rozprselo....proste to funguje.

Dalsimi body na ceste byly pak druhy den ruiny Kabahu a Labne, zase jsme si prosli neco malo zbytku ze svatych cest - sacbe, prosmejdili ruiny, vyrusili leguany z ranniho lenoseni a pozorovali spousty barevnych papousku vresticich nam nad hlavou.

Cele dva dny jsme bydleli v bajecnem hostylku ve vesnici Santa Elena, ktery vedl francouzsko-mexicky par, rano jsme se budili za revu papousku - ty potvory uz od peti nespi a do oken nam vonely mistni kytky - no proste paradni venkov, jak ma byt. Santa Elenu asi na mape budete tezko hledat. Pred 200 lety ji ale nasli vladci Nemecka a rozhodli se sem poslat sve kolonisty... No bylo to spis za trest - koloniste dorazili, ale bez pomoci mistnich, ktere meli duchovne povznest na krestanskou uroven, malem zahynuli hlady. Nekolik z nich se pak pokusilo po nekolika letech uprchnout do jinych casti Mexika nebo zpet do Nemecka, ale vetsinou byli zadrzeni a uvezneni. Zkratka kolonizace "na dozivoti". V kostele si nicmene muzete prohlednout sbirku mumii nemeckych osadniku.

Yucatansky venkov

Po Chitchen Itza jsme se vypravili do yucatanskeho velkomestecka Merida. Od mile pani, ktera znala Prahu, jsme si v jejim rodinnem podniku "Mexico Rent a car" pujcili auto na cestu po venkove.

Pravidla provozu jsou jednoducha - ve svislych ulicich se jede, ve vodorovnych se dava prednost. Silnejsi ma prednost, ale vetsinou se gestikulaci z okenka do okenka v pohode domluvite a nekdo vas pusti. Prakticky se tu ridi lepe, nez v Praze. Z vyse receneho jasne vyplyva, ze mesto tady ma kvadratickou strukturu, ta je docela jednoducha, ale zaroven tu maji jenom ocislovane ulice, takze bezne se v Meride orientuje jako bar najdete na rohu 5 a 150 ulice, pry je to jednodussi, proste pojmenovani ulic zrusili.

Jakmile se dostanete z mesta - obrovska uleva. Neni tu takove vedro, autobusy vam nechrli dym do tvare, kolem jen zelena dzungle a v ni ukryte hromady pyramid. Ty jsme postupne navstivili na ceste zvane Ruta Puuc a s kvalitou turistickych nalezist se to neda srovnat - tady si muzete smejdit cele hodiny, predstavovat si, jak se tam zilo, zavodit s leguany v behu na vrcholek pyramidy a podobne. Stavby jsou dnes jen bile kameny, podobne jako v Recku, ale puvodne byly krasne barevne a plne obrazku a ornamentu (vlastne taky jako v Recku).

Druhy den jsme se seznamili s milym parem z Bavorska, se kterymi jsme smejdili za cile anglicko-spanelske konverzace po dalsich nalezistich a objevili jednu cenotu skrytou v dzungli. Vecer jsme zakoncili v restaurantu u pani, co sem presidlila z Kanady - a varit umela opravdu skvele :)

Chitzen Itza - Usti studny Itzu

Tak tohle byla asi nase nejdiskutovanejsi pamatka - nejdriv jsme rikali, ze do nejturistictejsiho mista nepojedeme, pak jsme si rikali, ze pojedeme, pak zase ze ne a pak zvitezilo staovisko - kdyz uz jsme tady - treba nas Chitzen Itza prekvapi. Chitzen Itza cti cicen itsa.

Chitzen Itza
= nejznamejsi mayske ruiny, na kterych beha v dobe jarni i podzimni rovnodennosti onen prosluly had po Kukulkanove pyramide.

= nejvetsi hriste na pelotu - stara indianska hra, jejiz pravidla nikdo nezna, hralo se prakticky bez dotyku rukou a cilem bylo dostat mic do vysoko postavenych kruhu na zdi. Nicmene se vi, ze jedno druzstvo bylo vzdycky po hre obetovano. Nam by prislo logicke, ze ti co prohrali, ale pry byli casto obetovani ti co vyhrali, ale pry k tomu byli cely zivot cviceni a byl to pro ne ritual, tezko dneska asi rict. (Jak se tedy trenuje na to, ze budu obetovan, nevim. Podle me se to da podstoupit jen jednou za zivot.) Nicmene mistni hriste ma rozmery olympijskeho.

= spousta chramu a sloupu... jako v Recku, a velika cenote, do ktere byly za mayskych casu shazovani lide jako obetiny

= miliony gringos (bilych turistu) a na kazdeho z nich pripada jeden prodavac suvenyru (zarucene mayskych)

= mili strazci parku, kteri nas slusne vyeskortovali z naleziste pote, co jsem si sel jednu z pyramid prohlednout trochu zblizka. Nastesti az na konci.

To vse za 100 pesos na cloveka - no myslim, ze to bylo nase posledni takto turisticke misto.

Gastroterapeuticke okenko

Neco pro nase kamarady, co radi ji a radi vari:

Yucatanska kuchyne je jednoducha a velice dobra. Zakladem je dobre masicko (kure, prasatko nebo cerstva ryba z more), k tomu trocha ryze a pasty z frijoles (rozmixovane cerne fazole), nekolik misek s ruzne palivou omackou z chilli a omackou z avokada (guacamole) a samozrejme tortily. Tortily se delaji z kukurice, necekejte tedy ty, co u nas prodavaji v supermarketu. Tortila slouzi jako obal, talirek, jidelni nastroj misto lzice - jak to komu vyhovuje. Jednoduchy zpusob je naskladat do ni, co se vam libi, zamotat, a snist. Specialni prichut vsemu dodava cerstvy koriandr - vypada jako petrzel, ale chutna jinak - proste jako cerstvy koriandr.

Take tu maji specialni rostlinu Chaya - tu cpou do vseho, no neco jako nas spenat. Ale nechutna jako spenat, spis bych rekl, ze nechutna nijak. Ale je pekne zelena :)

Specialni kategorii je ovoce: prodava se na trzich, trhovkyne si na hlavach puvabne nosi lavory plne zraleho manga, mandarinek, ruznych druhu citronu, papaji a dalsich veci, ktere jsme v zivote nevideli a nevime, jak se jmenuji. Jedna z nich vypada jako zlute tresne a chutna jako stary plesnivy syr. Jine jsou tak sladke, ze pro nas jsou zcela nepozivatelne. Ale mango a avokado jsme si oblibili - a pokusime se ho tu snist tolik, aby nam pak v Evrope nebylo lito, ze se neda koupit cerstve a zrale.

Z ovoce se samozrejme primo na ulici lisuji cersve dzusy... no ale tim vas uz nebudeme trapit...

Potapeni na Ostrove Vlastovek

A znovu ostrov a znovu azurove modre more a..... Martinova nove objevena laska - potapeni. Neslo to jinak, proste jsme museli na ostrov a Martin do skoly na potapeni, vetsinou uz clovek do skoly nerad chodi, ne tak Martin, vyfasoval knihu, zacal si cist a ja jsem ho od ucebnice dokazala odtrhnout jenom na chvili na jidlo nebo kdyz jsem se jako spravna zena v domacnosti dovalila domu z trhu a v nakupni tasce jsem mela manga.

Nas denni rezim byl na ostrove jednoduchy - rano snidane v pekarne Zermatt (pekne jmeno takhle v tropech, dokonce i strudl tam meli!), v 9 hod Martin nastup do skoly, ja odchazim okukovat trh, nebo do pradelny a nebo jenom poznavat mesto a procitat mexickeho pruvodce (coz jsem v Praze nestihla). Ve 15 hod se Martin vraci rozzareny ze skoly, plasticky lici vsechny ryby co dnes videl a to byl prosim jenom do 15 m, tak se tesi az bude jeste hloubeji, kde ryby budou vetsi, barevnejsi atd. Zaroven se dozvidam vsechny spravne potapecske signaly - pravdepodobne je nikdy nevyuziju, protoze pod vodu mne takhle hluboko nikdo dobrovolne nedostane, a ani je nikdy neuvidim jak si je potapeci ve vode pode mnou ukazuji - protoze i na mori, radeji plavu jako pani radova :)a pod sebe se radeji nekoukam :) (Martin: to je dobre, protoze se neciti nesva z toho, ze potapeci na ni zespoda samozrejme koukaji; je pro to i specialni potapecsky signal, samozrejme).

Kolem treti odchazime do hospody El Manati (morska krava), kde vyborne vari. K tomu bude samostatny prispevek :)

No a po trech dnech je z Martina potapec, a my opoustime ostrov vlastovek, smerem na Cancun a Chitzen Itza.

Jana

Mayske ruiny a puvabne cenotes

Abyste si to predstavili: poloostrov Yucatan je velka vapencova placka, ktera je polozena do azuroveho more a vycniva nad nej o nejakych 5-10 metru. Na ni roste z velke casti polosucha dzungle, do ktere se da zajit mimo cestu tak 20 metru a hura, uz nevite, kde jste. Samozrejme je tu horko a protoze vapenec je prozrany jeskynemi, nejsou tu ani zadne poradne reky. Zato tu maji spoustu podzemnich prostor, kterymi tece voda, a ty delaji v krajine takova skryta jezirka s pruzracnou vodou a obcas i s krapniky. Rikaji tomu cenoty (cenotes) a prima se v nich plave. Samozrejme, ze se ale musite mistnich zeptat, kde je najit.

A kdo jsou mistni? No prece Mayove - nebo spis jejich potomci. V dzungli je jeste stale spousta vesnicek, kde zije obyvatelstvo velmi indianskeho vzhledu a mluvi maysky. Ale ted jsme na pobrezi a jako nase prvni ruiny, jsme si vybrali ruiny strazniho mesta Tulum, ktere je zajimave historicky ale ma snad nejuchvatnejsi polohu ze vsech mayskych ruin. Lezi hned na brehu more na vyssim utesu, takze at jdete odkudkoliv, vzdycky vas vsude doprovazi more v mnoha odstinech modre. Samozrejme, ze prosmejdime co to jde prvni pamatky, ale mnohem vic si uzijeme radnou koupacku v Karibiku, proste parada.

V nedaleke vesnici jsme se seznamili s cisnikem Adolfem, ktery nas jednak bajecne hostil, druhak naucil motat z ubrousku papirove ruze a nakonec jsme mu i zatancili na ulici nase lidove tance :) jo, polka na mexickou dechovku, to je narez.

Nedaleko od Tulumu jsou dalsi mayske ruiny - mestecko Coba. Pred nejakymi 700 lety tu zilo asi 40 000 lidi, dnes zbyly jen pyramidy, hriste a specialni dlazdene stezky dzungli, ktere propojuji vsechna hlavni mayska sidliste a tahnout se poloostrovem stovky km daleko. Rikaji jim sacbe (bile cesty). Coba je moc mile naleziste, neni tu moc turistu - alespon v osm rano jsme tam byli uplne sami. Ve finale sedite na 42 metru vysoke pyramide nad vsemi stromy v dzungli a koukate do kraje... vsude kolem na sta kilometru nic nez dzungle.

Cancun a Isla de Mujeres

Jak rikal nas kamarad Eduardo, u ktereho jsme v Cancunu bydleli - Cancun je stejny jako Florida v USA s tim rozdilem, ze v Cancunu aspon vsichni mluvi anglicky. No je to vtip, ale samozrejme, Cancun je mexickym predmestim USA a mladi Americane sem jezdi na sve prazdniny pit drinky a valet se po plazich. Zrovna ted meli jarni prazdniny, takze jsme o ne zakopavali na kazdem kroku.

Pro aklimatizaci jsme se vydali aspon na kratky vylet na Isla de Mujeres - takovy nadejny nazev to melo - "Ostrov zen". Ale nazev je nazev a zadne kouzelne amazonky tam nebyly. Zato plaze staly za to a krome pisku ve vlasech a soli v ocich jsme si odnesli i bajecne spalena briska. To nas totiz nenapadlo, ze namazat zada nestaci. Takze ted mame plavky na tele, i kdyz je nemame. No coz dopadli jsme jako vetsina turistu - cerveni jako raci a to jsme se jim na zacatku smali. Potupne se vracime domu a mazeme se vsim moznym co je po ruce. Taky testujeme prvni mexicka jidla, tacos, polevku de limon a tak - zatim vse chutna a vse je nove a necekane dobre.

Vecer travime u Eduarda pokecem s jinym couchsurferem, ktery projel na kole celou Kubu, vzhledem k tomu, ze je American, tak probirame nejen Kubu, ale hlavne americke volby a vsechno kolem politiky. Amerika zkratka zije volbami.

Par stripku z letu do Cancunu

Sest hodin rano na frankfurtskem letisti... pred nami je zatim nepredstavitelne dlouhy let (12 hodin... to jeste nevime, ze v Mexicu to znamena "blizko") a letadlo od spolecnosti Thomas Cook. Plne bodrych nemeckych turistu :)

Start... prvni svacina... prvni kava... prvni spanek... prvni film... obed... stale skvele... hura, jsme v puli atlantiku... nejak to trva... Jana uz precetla vsechny palubni letaky... vime, ze letadlem lze prepravit vanocni stromek do 180 cm... furt se nic nedeje... Jana ma hlad... vsichni maji hlad... nemecti turiste se rozhodli hlad zahnat zpevem lidovych pisni... ou jeeee... posadka zkouma, zda je nelze nejak uklidnit... nemecti turiste pridavaji do zpevu... posadka nam vsem radeji predhazuje posledni svacinu... a je klid.

Yucatan vypada shora jako zelena placka porostla dzungli. Vsichni se prevlekame do letniho. No a jsme tam... teplota 35, vlhkost 100 procent, vsude na ulicich pokojove rostliny velikosti nasich stromu :)

Hura a jsme v Mexicu!

A zase jsme na cestach :)

Ahoj pratele, jak jste mozna zaregistrovali, opet jsme nazuli toulave boty a vydali se na cesty.

Prvni kroky nas zavedly do Frankfurtu nad Mainem, odkud nam melo dalsi den letet letadlo... par vyraznych zazitku z cesty: prvni a zasadni problem - jak se nejlepe uvelebit na sedadle nocniho autobusu... vzali jsme si takove ty nafukovaci polstarky, no Jana usnula skoro hned jako drevo, ale jak na tom mam spat aby mi hlavicka porad nekam nepadala, to by mi taky nekdo mohl vysvetlit... Po serii nafukovani, zase vyfukovani a zase nafukovani nakonec nachazim ten figl a rano se budime ve Frankfurtu...

...chcije jako o zivot, viditelnost 20 metru. Pry tu maji nadherne mrakodrapy - ty dostaly svemu jmenu a z puli jsou ztracene v oblacnosti :) Oblekame na sebe vse, co mame, na sve si prisly i rukavice a cepice (to jeste netusime, ze po dlouhou dobu taky naposled).

Ve Frankfurtu maji neco jako Staromestske namesti, je malicke a plne barevnych hrazdenych domecku, ktere vypadaji, ze se naklaneji do ulice a kazdou chvili spadnou nekomu na hlavu. Moc roztomile. Maji tu take nadhernou botanickou zahradu, kde jsou skleniky s pousti, destnym pralesem, mlznym lesem, savanou a buhvi cim jeste - tak jsme si aspon nastudovali kvetenu na cestu do Mexica (v Mexiku to samozrejme roste normalne na ulici :).

Vecer jsme zasli za nasim hostitelem Thomasem, ktery nas vytahl s heslem "Heute ist heute!" do mistni putyky na mistni specialitu - jablecne vino. To jsme jeste netusili, ze minimalni davka je dzbanek o objemu asi tri litru, takze jak jsme se dostali domu, uz si nevzpominam. Ale hodne jsme se nasmali...

MaJa