Nase prvni hory - Sierra del Norte

Po trinedelnim lenoseni v mestech, mestackach a u more, jsme se rozhodli potrapit sva tela v horach a dat si tak trochu do tela.

Oaxaca lezi v udoli hor, ktere maji zhruba vysku od 2000 mnm vys a v casti zvane Sierra del Norte existuje ekoturisticky projekt zvany Pueblos Mancomunados - a presne tam jsme se vydali.

Vse zacalo rannim hledanim autobusoveho nadrazi druhe klasy ve Oaxace, mapu jsme meli, ale jaksi neodpovidala situaci a nadrazi ani zdaleka nasim predstavam - a proto se nam take tak trosku spatne hledalo. Po chvilce tapani mezi mistnim skoroslamy jsme jej ale objevili, nasli i spravnou autobusovou spolecnost, dale jsme zjistili, ze listky nejsou a musime v autobuse stat a pak konecne neco pozitivniho po ranu - na tridenni putak po horach mame partaky - dva Nemce Annu a Lynna.

Slava, vyrazime, rozhrkany autobus si to sine udolim a pak s jistym sebezaprenim zacina stoupat do hor, kde se cesta klikati pres topesy. My stojici se radeji okenky nedivame ven, protoze srazy pod nami jsou strmejsi a strmejsi a prakticky na nich rostou jenom kaktusy...a navic pan ridic radne seka zatacky a radeji se pohybuje v protismeru. Snazime se ve stoje nohama odpruzit vsechny diry v silnici a pan ridic si pousti hudbu a za volantem tak trochu tanci. Takze tancime vsichni jenom sedici spi. Slava hura, uz jsme nahore, vyska 3200 m.n.m vsude kolem borovicove lesy a uz tu mame prvniho pruvodce, ktery nas dovede do poloviny trasy prvniho dne a pak nas preda jinemu. Nakup vody, pisingru, zachod (mezi kaktusy fakt chodit nebudu)a vyrazime. Je to trochu jako prochazka velkou botanickou zahradou, dozvidame se nazvy vsech moznych kvetin - prakticky nejhojnejsi je tzv. lechita - pro kojici matky, roztomila zluta kvetena - kdyz ji snite, tak snad budou kojit i chlapi - aspon rika mistni znalec; pak je tu spousta agave, nejen to pro mezcal i vselijake jine druhy, velikanske az prevelikanske na muj vkus. Ale zpet k ceste - prvni den vedla prakticky jenom dolu, ano carokrasnou vysku 3200 m.n.m. jsme poctive cely den ztraceli az jsme se dostali na peknych 1800 m.n.m. - tam pro nas byl uloven pstruh, upecen a nami slavnostne sneden. A pak jak prekvapive jediny kopec toho dne a az na samem vrcholku kopce lezi cabanas, kde bydlime, takze ve finale 2200 m.n.m. To uz mame ale z toho celodenniho skakani dolu kopcem radne vyklechtana kolena (ano, zacinat sestupem je hloupost, ale jinak to neslo), takze nahoru vsichni svorne vykulhame. K veceri je cokolada a hajdy do pelechu.

Den druhy - jak neobykle ... zacal radnym sestupem....uz si zaciname zvykat, Martin ma hul,v sobe Ibufren a na koleni obvaz a pod nim ibufrenovou masticku....nevadi statecne kulha dal. Nastesti se cesta umoudri a vine se podel potoka, celych peknych 15 km a na zaver druheho dne jako obvykle mirne stoupani asi tak dve hodky do kopce. Uz jsme si zvykli na mistni pruvodce, kteri za tvrdi, ze a) vsechno je blizko - nasobime to dvema az trema b) stoupani je mirne a posledni - ani jednomu se neda verit a vsichni ctyri se tomu smejeme a rikame si, ze jejich spanelstina neodpovida te nasi, zkratka a dobre jejich mirne neni mirne ani nahodou. Koncime jako obvykle v cabanas - a ty jsou zde opravdu luxusni, s teplou vodou, krbem, perinama a vyhledem do kraje za 230 pesos...luxus. Vecere, obhlidka vesnice, kostela a protoze uz tu nic vic neni, mazame do posteli....vsichni pri obhlidce okolnich kopcu tusime, ze zitra se klesanim rozhodne nezacne.

A je to tady - den treti, posledni, krizovy - stoupani hned na zacatek, mirne vynasobte sesti, kratke deseti a to ze cely dnesni trek ma mit do 19 km, odmitame pri pohledu na mapu verit. Ve vsem nas utvrdi pan, ktereho potkame po prvnim kilometru "mirneho" stoupani. Slusne se nas opta, kam mame namireno, a kdyz mu to rekneme, jen se asi 5 minut hlasite smeje. Vic toho nerekl, ale nam bylo jasne, ze cestu zna... a my se v tu chvili opravdu nesmali. Nastesti Ibufen je zazrak a Martin vynasel novy zpusob kulhani o holi, ktery ho do kopce ani moc nebrzdi, tise nadava ale neda si rict, ze bychom tenhle kousek cesty mohli klidne vynechat a jet stopem....kdo si neda rict tomu neni pomoci a bohuzel ani mne, protoze pod batohem nadavam taktez. Nemecti kolegove zrovna tak, ale nase nemcina je mrzka, takze bohuzel spolecnou rec v nadavkach nenachazime. Jediny kdo je v pohode je pruvodce, cestu zna, jde s nami jenom do pulky a hrdinne tvrdi, ze bezne tech 8 km v neprehlednem stoupavem terenu dava za 40 minut... pchhh neverime mu ani slovo, ale bohuzel on jediny zna cestu, tak ho tupe pres hory a doly nasledujeme. Konecne prestavka ... cekame na druheho pruvodce, pul hodiny nic, vsechna temata probrana, susenky snedeny, voda dopita...kde je? ozve se vysilacka a v tu chvili je jasno - pruvodce se ztratil :) po dalsi pulhodince se nachazi a my putujeme dal, stoupani, stoupani, stoupani, kytky, veverky, hadi...proste vylet jak ma byt....jeste par kilometru a jsme zpatky v 3100 m.n.m. Posledni cabanas a zitra hura do Oaxacy.

Samozrejme to nebylo tak zle - a hned po prijezdu do mesta a vyleceni vsech zraneni se nam po horach zacalo styskat... skoda, ze se tu neda chodit bez tech zabavnych pruvodcu.

Jana (a trochu Martin).