Den bez aut po bolivijsku

Z Potosi jsme se chteli dalsi den presunout do nedalekeho mestecka Sucre. Je to krasne kolonialni mesto, same vystavni bile vilky s patiem, kostely, konventy atd., mimochodem take hlavni mesto Bolivie, ackoli podle pruzkumu vzdelanosti to vi asi jen polovina obyvatelstva. Tesili jsme se po delsi dobe na kratkou jizdu po asfaltove silnici, je to asi jen 2 hodiny, cca 150 km...

Jenze jsme zapomneli na jednu popularni tradici - nejen tancem je tu clovek ziv, ale take dopravnimi blokadami. Kdyz se nekomu neco nelibi (a to je pri soucasnych akcich jejich prezidenta Eva docela caste), vyjde do ulic a zablokuje dopravu. Takze v den naseho odjezdu uz vic jak 24 hodin byly vsechny hlavni vyjezdy z Potosi a vjezdy do Sucre zablokovane kamiony napric silnici... Po chvili hledani nachazime taxik, ktery je ochotny nalozit 4 lidi a vydat se do Sucre okrajovymi cestami, na kterych blokada neni... a tak namackani v aute projizdime carokrasnou krajinou po peknych polnackach a rikame si, ze ty mistni Toyoty jsou opravdu zazrak, ze tohle zachazeni vydrzi :) Po necelych 4 hodinach a nadhernych vyhledech ze srazu nad Sucrem dojidime stastne do hlavniho mesta. Zajizdka po polnackach rozhodne stala za to, videli jsme mnohem vice z mistniho kraje.

Dalsi den jsme ze Sucre vyrazili na vylet na kolech a ejhle - k blokade kamionistu se pridala i mistni doprava, takze cele mesto je i uvnitr zablokovane autobusy stojicimi napric ulicemi... pro cyklisty raj. Zadny hluk, zadny smrad, zadni ridici nas netlaci do prikopu, a my se projizdime a projizdime... nadhera. Tak takhle vypada "Den bez aut" v Bolivii.

Ted uz jen po tydnu stravenem v Sucre pilovanim nasi spanelstiny cekame, zda se nam zitra podari Sucre opustit. Misti blokada sice skoncila pred par dny, ale zase zacala opet Potosi - a bohuzel timto mestem budeme muset projet... a protoze stavkuji hornici, ktere nedokaze rozehnat ani policie (policie je totiz vybavena pouze slznym plynem, kdezto hornici maji jednak masky, a druhak maji volne dostupny dynamit, ktery pri svych stavkach s radosti hazi do kordonu policistu), uvidime, zda nebudeme muset letet :)

Potosi a Cerro Rico

Po neslavne ochutnavce vin v Tarise jsme se vydali opet do kopcu - konkretne pod kopec Cerro Rico (Bohaty kopec). Povest pravi, ze za jednoho z poslednich Inku si sem pan Inka zasel na vandr, a kdyz si na upati kopce rozdelal ohynek, tak se mu zacala puda pod nohama tavit. Kopec je totiz zcela prolezly zilami stribra, olova, cinu a dalsich kovu... za par let ale prisli Spanele a zacali tezit ve velkem, takze si toho pan Inka ani moc neuzil. Na upati zalozili mesto Potosi, ktere utesene rostlo a v 17. a 18. stoleti bylo asi nejvetsim mestem na svete vubec... V Potosi jsme take objevili zatim jediny hotel v cele Bolivii, kde uz objevili topeni - asi je tu radna zima po cely rok - jo pokrok.

Cely kopec nad mestem je provrtany asi 80ti doly, chodbicky vedou kopcem odhora dolu, vselijak se propletaji, takze z toho je krasne bludiste. Navstevu dolu jsme zacali tam, kde ji kazdy den zacinaji i hornici - na hornickem trzisti. Jmenovite jsme zakoupili nasledujici potreby, ktere jsou v dole potreba - abychom je meli jako vitane darky pro horniky: 3x set dynamit (150 g) + rozbuska + doutnak + pytel nitratu pro zesileni vybuchu (po 40 Kc za set), 2x refresco (nealko piti). Bylo jiz odpoledne, tak nam nedoporucili kupovat dopoledni zbozi, tj. litrove lahve s 96% alkoholem (po 20 Kc) ani pytle s kokou. Tohle je potreba dopoledne, kdy hornici kladivy vysekavaji do chodeb diry pro dynamit, odpoledne je zase potreba do der ladovat dynamit a omezit piti cisteho lihu.

Nasledne se navlekame do munduru a vnikame do bludiste chodbicek s nasim pruvodcem - klukem, co predchozich 5 let take rubal v dolech. Pak si uvedomil, ze lepsi bude po dolu provazet cizince, a tak sice vydelava o neco mene, ale zato za dalsich 5 let neumre na silikozu plic. V dole je vedro, obcas nekde vedou uzkou chodbickou koleje po kterych hornici rucne tlaci trimetrakove voziky... voziky casto z koleji sjedou, takze je potreba je na ne zase nasadit... neskutecna drina. Kazdy hornik si v zasade tezi sam pro sebe - dostane pridelene misto, a kolik kvalitni rudy naruba, je jeho vec... vse si plati sam, dynamit, piti, vybaveni. Pote rudu vytridi a tu kvalitni proda do zpracovatelskych firem na upati hory, ktere z ni uz umi udelat stribro. Obdivujeme barevne krapniky na stenach - prosakujici mineraly je barvi do zelena, zluta, modra a cervena. Pekne na pohled, ale kdyz to vidi hornik, je smutny - znamena to pro nej, ze vetsina mineralu je uz odplavena... Vetrani v dole samozrejme neni, takze vzduch dost houstne a cenichame vsechny mozne tezke kovy, co tu vzduchem letaji... jak v tom muzou delat, nevim... ale pracuji tu kluci uz od 14 let, jina prace v Potosi ani moc neni. Tedy krome advokatu, kteri ziji z horniku a resi jejich soudni pre. (Samozrejme na cistem vzduchu v kancelari.)

Venku pred dolem nas ceka jeste jeden krasny zazitek... kazdy si odpalime svou naloz dynamitu... vsichni se tesime jako mali kluci (tedy az na holky, mam dojem, ze je to nejak nebere). Ale rozzarene tvare nas vsech po serii efektnich vybuchu a zazitek ze zapalene patrony dynamitu v ruce stoji za to :)

Tarija - bolivijska vinna chlouba

No a tak jsme se ocitli na jihu Bolivie - ve meste vina - Tarije. Martin se celou dobu tesil na ochutnavku vin, protoze vsechna bolivijska vina, ktera jsme mezitim ochutnali, byla dobra, a tak to vypadalo nadejne... ale turista mini a Bolivijci meni, ze :)

Tarija, na to ze je to jedno z velkych mest Bolivie, je mestecko, kde se zastavil cas, doslova a do pismene. Dodrzuji siestu, takze mezi 13-16 hod si ani neskrtnete s nejakym pozadavkem na otevreni obchodu a kupodivu v nedeli se v nasem hotelu neservirovala ani snidane :( Takze mily turisto, obehni si trh, jestli tam kolem osme rano najdes neco k jidlu a jinak vyraz na cyklisticky vylet kolem Tarijy vybaven pouze predvcerejsim rohlikem a Spritem. Nastesti cyklisticky zajezd kolem se vydaril a my stravili jeste cele nedelni odpoledne a vecer v mistni stejkarne s milou spolecnosti, super - tak ze by si Tarija prece jenom zlepsila sve skore v pohostinnosti. Druhy den vyrazime na ochutnavku vin do mistnich vinic. Martin si chysta chutove poharky na rocnikova vina, ale to by nebyla Bolivie, aby ochutnavka vin nebyla obrovskym prekvapenim pro vsechny evropske ucastniky. Jak to tedy cele probehlo: prvni navsteva byla v mistni tovarne na vino a na mistni palenku z vina - singani. Probehli jsme tovarnu, slecna pruvodkyne vsechno povypravela a pak jsme v laboratori ochutnali misti vyrobky, cervene vino - Merlot 2006 a singani - no palenka byla lepsi, minimalne v mistni zime zahrala. Slecna pruvodkyne nam jeste chvili barvite lici, jak maji vina skvele etikety a ktere je podle obrazku lepsi. Tady nam zacina dochazet, ze ta neni ochutnavka jako ochutnavka.

A nasleduje druha vinoteka - pokud se to tak da nazvat. La Casa Vieja (Stary dum) je mistni restaurace a zaroven i vinoteka. A tak stojime uprostred kamenne mistnosti v kruhu a slecna pruvodkyne nam naleva mistni speciality, tezko rict, rozhodne to nebylo jednodruhove vino, proste sladka brca, pak jeste sladkejsi brca a na zaver mistni portske - no tohle kdyby ochutnali Portugalci... tak ti by se asi divili. Vsem nam doslo, ze Bolivijcum opravdu chutnaji tahle preslazena vina a ze to co je v restauracich v normalnich lahvich pod znackou Kohlberg nebo Campo de Solana je vlastne vinny zazrak, urceny zjevne jenom divnym cizincum, kteri chteji vina evropske chute. Ale to uz nas ceka treti vinoteka - kde prolezeme cele staveni, abychom si prohledli vsechny domaci atrakce, typu kosti dinosauru (ty jsou tu hojne), trilobity, vsechny mozne vycpaniny - popularni :) a na zaver nas cekalo vypiti 2 metru vina na ex :) No jak rikam ochutnavka jak ma byt :)

Takze az na nasem trhu spatrite bolivijske vino, vezte, ze je to vyexportovane to, co Bolivijcum nechutna... ale nam ano. Takze jeste stale, doporucujeme!

Tupiza - Tarija - cesta po bolivijsku, jak ma byt

A jak to tak byva, i Tupizu, ve ktere jsme meli skoro 8 dni utociste a ve finale v mistnim hotelu vybojovali vetsi pokoj s vyhledem na hory a horkou sprchou, tak i Tupizu nadesel cas opustit. Pracne jsme nasli nadrazi, za tou zdi ho opravdu nikdo necekal, a na doporuceni mistnich jsme u jedne z mistnich flotil (ano tak hrde se to tu nazyva - flota) zakoupili listky a vecer vyrazili. Kolem osme vecerni na nadrazi dorazili dva autobusy, oba na vysokych podvozcich, kola skoro jako od traktoru, podvozek na zadi asi metr nad zemi. Uz to davalo tusit, po jakych cestach se asi pojede. Kdyz jsem se sla zeptat, ktery je ten nas, majitel agentury mi hrde ukazal na obrazek fialove pomalovaneho autobusu a rekl: "ten hezci, prece". Pochopila jsem, zamirala jsem k fialovemu autobusu na kolech od traktoru a mlcky jsme do nej nalozili nase batohy. Ze vsech zavazadel vypadali nejlehci, jeden spolucestujici sebou vlekl asi 20 neidentifikovatelnych pytlu, o kterych panove nakladajici zavazadla s urcitosti tvrdili: "to je dynamit, pan veze dynamit". Po nejakych mirnych obstrukcich jsme opravdu vyjeli, tradicne nejdriv k benzine (jedna z poslednich prilezitosti si dojit na zachod) a pak uz cestou necestou smerem do Tarijy - na vino.

Cesta - prasna, rozdrbana, s docela hustym provozem. Proste bolivijska klasika, uzke kamenite silnicky vinouci se po uboci strmych hor, kde je lepsi nekoukat dolu. Vetsinou plati pravidlo, ze vozidlo tezsi nebo s vice cestujicimi ma prednost v obtiznych mistech. Ale v noci, kdy je vetsina ridicu pod vlivem koky - v lepsim pripade, se ale deji na silnicich veci, pri kterych se i jako neverici uprimne modlite. To takhle ve 12 v noci najednou autobus zastavi a ozve se jadrna spanelstina, a vy se probudite, vyhlednete z okna, vytusite sraz pod vami a pred vami je kamion a kupodivu jste zrovna v miste, kde se jen tak nevyhnete. Ridici vylezou, chvili to vypada, ze se zacnou prat, ale zatim jenom zurive gestikuluji, kdo ma couvat. Ze zacatku vyhravame my, ale pak se za nakladnim autem vrsi kamion za kamionem a je jasno, ten, kdo tady couva, jsme my! Ridic si sezvykne novou davku koky a pomocnik busenim do autobusu a baterkou naznacuje jak se ma kroutit volantem a kam az se muze jet. Prezili jsme, po nejakych desitkach metru je misto sirsi a i kamiony projedou. Hura... jedeme zdravi a celi dal. Ze se situace za noci jeste nekolikrat opakuje, ani licit nemusim. Proste je to mistni zvyk.

Nicmene terenni autobus je zazrak a ty diry a hrboly ani nejsou citit. Nekdy si na dalnici D1 mezi Prahou a Brnem rikam, ze by to melo jezdit i u nas :)