Potosi a Cerro Rico

Po neslavne ochutnavce vin v Tarise jsme se vydali opet do kopcu - konkretne pod kopec Cerro Rico (Bohaty kopec). Povest pravi, ze za jednoho z poslednich Inku si sem pan Inka zasel na vandr, a kdyz si na upati kopce rozdelal ohynek, tak se mu zacala puda pod nohama tavit. Kopec je totiz zcela prolezly zilami stribra, olova, cinu a dalsich kovu... za par let ale prisli Spanele a zacali tezit ve velkem, takze si toho pan Inka ani moc neuzil. Na upati zalozili mesto Potosi, ktere utesene rostlo a v 17. a 18. stoleti bylo asi nejvetsim mestem na svete vubec... V Potosi jsme take objevili zatim jediny hotel v cele Bolivii, kde uz objevili topeni - asi je tu radna zima po cely rok - jo pokrok.

Cely kopec nad mestem je provrtany asi 80ti doly, chodbicky vedou kopcem odhora dolu, vselijak se propletaji, takze z toho je krasne bludiste. Navstevu dolu jsme zacali tam, kde ji kazdy den zacinaji i hornici - na hornickem trzisti. Jmenovite jsme zakoupili nasledujici potreby, ktere jsou v dole potreba - abychom je meli jako vitane darky pro horniky: 3x set dynamit (150 g) + rozbuska + doutnak + pytel nitratu pro zesileni vybuchu (po 40 Kc za set), 2x refresco (nealko piti). Bylo jiz odpoledne, tak nam nedoporucili kupovat dopoledni zbozi, tj. litrove lahve s 96% alkoholem (po 20 Kc) ani pytle s kokou. Tohle je potreba dopoledne, kdy hornici kladivy vysekavaji do chodeb diry pro dynamit, odpoledne je zase potreba do der ladovat dynamit a omezit piti cisteho lihu.

Nasledne se navlekame do munduru a vnikame do bludiste chodbicek s nasim pruvodcem - klukem, co predchozich 5 let take rubal v dolech. Pak si uvedomil, ze lepsi bude po dolu provazet cizince, a tak sice vydelava o neco mene, ale zato za dalsich 5 let neumre na silikozu plic. V dole je vedro, obcas nekde vedou uzkou chodbickou koleje po kterych hornici rucne tlaci trimetrakove voziky... voziky casto z koleji sjedou, takze je potreba je na ne zase nasadit... neskutecna drina. Kazdy hornik si v zasade tezi sam pro sebe - dostane pridelene misto, a kolik kvalitni rudy naruba, je jeho vec... vse si plati sam, dynamit, piti, vybaveni. Pote rudu vytridi a tu kvalitni proda do zpracovatelskych firem na upati hory, ktere z ni uz umi udelat stribro. Obdivujeme barevne krapniky na stenach - prosakujici mineraly je barvi do zelena, zluta, modra a cervena. Pekne na pohled, ale kdyz to vidi hornik, je smutny - znamena to pro nej, ze vetsina mineralu je uz odplavena... Vetrani v dole samozrejme neni, takze vzduch dost houstne a cenichame vsechny mozne tezke kovy, co tu vzduchem letaji... jak v tom muzou delat, nevim... ale pracuji tu kluci uz od 14 let, jina prace v Potosi ani moc neni. Tedy krome advokatu, kteri ziji z horniku a resi jejich soudni pre. (Samozrejme na cistem vzduchu v kancelari.)

Venku pred dolem nas ceka jeste jeden krasny zazitek... kazdy si odpalime svou naloz dynamitu... vsichni se tesime jako mali kluci (tedy az na holky, mam dojem, ze je to nejak nebere). Ale rozzarene tvare nas vsech po serii efektnich vybuchu a zazitek ze zapalene patrony dynamitu v ruce stoji za to :)