Tupiza - Tarija - cesta po bolivijsku, jak ma byt

A jak to tak byva, i Tupizu, ve ktere jsme meli skoro 8 dni utociste a ve finale v mistnim hotelu vybojovali vetsi pokoj s vyhledem na hory a horkou sprchou, tak i Tupizu nadesel cas opustit. Pracne jsme nasli nadrazi, za tou zdi ho opravdu nikdo necekal, a na doporuceni mistnich jsme u jedne z mistnich flotil (ano tak hrde se to tu nazyva - flota) zakoupili listky a vecer vyrazili. Kolem osme vecerni na nadrazi dorazili dva autobusy, oba na vysokych podvozcich, kola skoro jako od traktoru, podvozek na zadi asi metr nad zemi. Uz to davalo tusit, po jakych cestach se asi pojede. Kdyz jsem se sla zeptat, ktery je ten nas, majitel agentury mi hrde ukazal na obrazek fialove pomalovaneho autobusu a rekl: "ten hezci, prece". Pochopila jsem, zamirala jsem k fialovemu autobusu na kolech od traktoru a mlcky jsme do nej nalozili nase batohy. Ze vsech zavazadel vypadali nejlehci, jeden spolucestujici sebou vlekl asi 20 neidentifikovatelnych pytlu, o kterych panove nakladajici zavazadla s urcitosti tvrdili: "to je dynamit, pan veze dynamit". Po nejakych mirnych obstrukcich jsme opravdu vyjeli, tradicne nejdriv k benzine (jedna z poslednich prilezitosti si dojit na zachod) a pak uz cestou necestou smerem do Tarijy - na vino.

Cesta - prasna, rozdrbana, s docela hustym provozem. Proste bolivijska klasika, uzke kamenite silnicky vinouci se po uboci strmych hor, kde je lepsi nekoukat dolu. Vetsinou plati pravidlo, ze vozidlo tezsi nebo s vice cestujicimi ma prednost v obtiznych mistech. Ale v noci, kdy je vetsina ridicu pod vlivem koky - v lepsim pripade, se ale deji na silnicich veci, pri kterych se i jako neverici uprimne modlite. To takhle ve 12 v noci najednou autobus zastavi a ozve se jadrna spanelstina, a vy se probudite, vyhlednete z okna, vytusite sraz pod vami a pred vami je kamion a kupodivu jste zrovna v miste, kde se jen tak nevyhnete. Ridici vylezou, chvili to vypada, ze se zacnou prat, ale zatim jenom zurive gestikuluji, kdo ma couvat. Ze zacatku vyhravame my, ale pak se za nakladnim autem vrsi kamion za kamionem a je jasno, ten, kdo tady couva, jsme my! Ridic si sezvykne novou davku koky a pomocnik busenim do autobusu a baterkou naznacuje jak se ma kroutit volantem a kam az se muze jet. Prezili jsme, po nejakych desitkach metru je misto sirsi a i kamiony projedou. Hura... jedeme zdravi a celi dal. Ze se situace za noci jeste nekolikrat opakuje, ani licit nemusim. Proste je to mistni zvyk.

Nicmene terenni autobus je zazrak a ty diry a hrboly ani nejsou citit. Nekdy si na dalnici D1 mezi Prahou a Brnem rikam, ze by to melo jezdit i u nas :)