A zase doma...

Jak jste jiste pochopili z predchozich zapisu, uz jsme zase doma v Cechach. Snazime se srovnat s podivnou ceskou realitou, vrtime hlavou nad mistnimi zpravami a tak. Ale kdyz nas budete chtit navstivit - radi vas uvidime!

Tesime se na setkani, Martin a Jana.

Madrid, aneb opet v Evrope

Let probehl v klidu, jen me pobavilo, ze jihoamericane si na zachodku v letadle zridili vlastni igelitovy pytlik na pouzity papir, jak jsou zvykli z domova, protoze se bali, aby se letadlo papirem hozenym do misy neucpalo (jojo, leteckou katastrofu muze zpusobit leccos). Zvyk je zelezna kosile - ja ted take na WC marne hledam, kam ten papir hodit... pak si vzdy vzpomenu, ze jsem doma, a sup s nim do misy.

Zarazeji me ruzne veci... chystam se prejit pres silnici v madridskem zivem provozu a nahle - auto zastavi tesne prede mnou. Co asi chce? Az po chvili pochopim, ze mi dava prednost... Auta stavi na cervenou... V autech jezdi jen 4-5 lidi a pouzivaji bezpecnostni pasy... Divne... Nikdo nenosi tradicni odevy...

Nastesti jsme ve Spanelsku, takze nektere dobre zvyklosti jsou zachovany: lide jsou na ulicich a nespechaji, deti si hraji venku s rodici, neni problem se kdekoli posadit a najist ci napit, kdyz si neco objednate v restauraci, donesou vam navic zdarma i dzban vody a neco maleho k jidlu, lide se na sebe nemraci...

Stravime v Madridu dve noci (presunuli nam let na o den pozdeji) u prijemneho anglicana Mikea, druhou noc u nej probiha oslava konce skolniho roku se vsemi jeho kamarady uciteli anglictiny a spanelstiny... vrcholem vecirku je spolecne zpivani s kytarou ze zpevniku Beatles, kde jsou i jejich pisnicky, o kterych nikdy nikdo neslysel (ani Mike, a to je jejich fanousek).

Cuzco, Macchu Picchu a Pisac

Po vyletu do Cordillery Apolobamby jsme se jiz chte nechte museli presunout zpet do Peru... ne, ze by se nam nejak chtelo. Ale odlet se blizil a ja si smutne uvedomoval, jak se mi do turistickeho Peru nechce, a navic, jak si ani nedokazu predstavit, ze se vratim do te uspechane a straslive moderni Evropy, kde se lide spise zabyvaji tim, co si vezmou za mobil, nez tim, zda se ten den vubec naji... kde se lide nezdravi, neusmivaji, a jen se nekam zenou, a i kdyz je jejich zivot velice snadny, stejne si stezuji (zda se, ze stezovat si je jeden ze zakladnich lidskych projevu).

Naposledy jsme se prosli krasnym vonavym carodejnickym trhem se vsemi susenymi lamami, bylinkami a amulety, vyrazili na terminal de autobuses a brzy rano odjeli do Cuzca.

Cesta byla kratka, na hranicich jsme vymenili bolivijske stribrnaky za peruanska slunce (Soly) a v pozdnim odpoledni pribyli do Cuzca. Pekne kolonialni mestecko, plne starych spanelskych katedral (postavenych z kameni z rozebranych inckych chramu) a nekolik peknych inckych ruin za mestem. Jen tech turistu a nahanecu... jde nam z toho hlava kolem a az ted si uvedomujeme, jak dobre nam bylo v Bolivii a jak je to tady tisici turistu zkazene. Zjistujeme cenu navstevy Macchu Picchu a po chvili je jasno - tak sem tedy ne! Smesne predrazena ruina, na kterou kazdy den dobehne pres 1500 lacnych turistu nas opravdu nenalaka. Misto toho odjizdime na obdobnou pamatku jmenem Pisac - krasna incka citadela asi hodinu od Cuzca, kde za cely den straveny zkoumanim ruin, zavlazovacich systemu a terasovych poli potkame dohromady asi 50 lidi. Jaka uleva :-)

Dalsi den se v Cuzcu kona slavna "incka" slavnost - je 24. cervna, 3 dny po slunovratu, mistni indianska oslava navratu slunce. Ulicemi pry maji proudit davy v maskach a kostymech, a sam velky inka, ktery na pevnosti nad mestem obetuje lamu. Mno. Mozna to je nejvetsi peruanska slavnost... ale... kdyz to srovnam s jakoukoli fiestou v Bolivii, pripomina mi to spise prvomajovy pruvod. Mala skupinka lidi navlecenych do ponci (asi pro turisty) nese na drevenem kresilku jineho navleceneho do falesneho zlata (inku). Hudba zadna, z mistnich to zda se nikoho nezajima, jen turiste se tisni kolem a foti... mistni take do mesta dovlekli nekolik hezkych lam, a za penize se s nimi take muzete vyfotit. Hm. Tak nevim...

Radi Cuzco vecer opoustime busem a rano se jiz probouzime v hlavnim meste Lime... a druhy den hura do Madridu :)

Bolivie, uz ted je mi smutno!

Cordillera Apolobamba

Jeden z poslednich tydnu cesty jsme stravili chozenim po nadhernych a vzdalenych horach Cordillera Apolobamba, ktere lezi na hranicich Bolivie a Peru. Zasnezene sestitisicove vrcholky na obzoru nas lakaly od prvni chvile, co jsme je zahledli z ostrovu na jezere Titicaca.

Kontaktovali jsme Sam, ktera zajistuje navstevy mistniho regionu, dohledali s ni uprostred El Alta jediny mistni autobus, ktery tam zajizdi a v sest rano vyrazili vstric horam. Po osmi hodinach jizdy vystupujeme v horske vesnicce v 4500 mnm a bezi nas privitat nas dnesni pruvodce. Vesnice je aymarska, pan mluvi prevazne aymarsky, ale v lepsich chvilkach si vzpomene i na nejaka spanelska slova.

Teprve navstevou v techto vesnickach ztracenych v horach nam dochazi, jak to meli Spanele slozite s domluvou. Otazky musime formulovat velmi peclive, aby byly pochopeny a nedostalo se nam odpovedi pouze zopakovanim naseho posledniho slova (napr: Na co slouzi tohle? Odpoved: hmmmm, slouzi, slouzi... No a tak podobne.)

Vsude se pasou lamy, na obzoru zasnezene hory, kolem krasna jezera... co si prat vic. Dalsi dny se presouvame s mistnimi pruvodci mezi quechuiskymi vesnicemi, opet se bavime snahou o dorozumeni a obdivujeme lidi, kopce, tisice let stare pamatky... S pamatkami je to tu tak: sedime uprostred obrovskeho starovekeho mesta postaveneho na kopci a ptame se, zda se o to zajimaji archeologove. No, ti ne - na to Bolivie nema prostredky. Ale kdyz prsi, tak ze zeme vzdy vylezou kosti, tak je zase zahrabou. Ale kdyz vyplavou zlate lzice apod., tak si je berou domu.

Posledni den dokonce s mistnimi pripravujeme nejake bylinkove masti, tak aspon mame prilezitost zjistit, ze v chalupach se tu stale vari na hlinenenych kaminkach, kde se topi lamim trusem (drevu tu neroste), ve stejnych keramickych hrncich, jake uvidite v muzeich z doby pred tisicem let. Pole se tu stale obdelavaji drevenym rucnim pluhem - zkratka od doby inku se tu zmenilo velmi malo. Elektrina jeste nedorazila, takze po setmeni (po seste hodine) vesnice upadaji do tmy, na nebi zari nadherne hvezdy, mistni si jdou na chvili popovidat (nejvice je pobavi historka o tom, jak deti strasime certem a Mikulasem - to se jim moc libilo) a pak jdou vsichni spat. Ono take venku mezitim zacalo pekne mrznout, a v chaloupkach zadne topeni neni.

Cely vylet jsme zakoncili pod horami v termalnim rybnicku, kde jsme splachli prach z cesty a nocnim autobusem narvanym lidmi az po strechu za nejakych 9 hodin dojeli zpet do La Paz.

Mala filmova vlozka

V Sucre se nam podarilo shlednout nektera skvela filmova dila pojednavajici o Bolivii, takze doporucujeme:

Quien mato la llamita blanca (Kdo zabil bilou lamu) - nadherny, zivy film plny hudby, fiest, bolivijcu atd. Kdyz se na nej budete divat, pripomene vam Kusturicovy filmy a budete si rikat - tohle prece neni mozne. Ale po ctyrech tydnech v Bolivii uz budete rikat jen - aaa, tohle jsme videli, tohle take, ano, tohle je tu take bezne :) Tak si jen rikam, jestli to s Kusturicovymi filmy o Balkanu neni nahodou uplne stejne.

American Visa - dalsi spise vazny snimek toceny v La Paz a okoli o tom, jak neni snadne emigrovat z Bolivie do USA.

Devil's Miner (Dabluv hornik) - nemecky dokument o klukovi, ktery pracuje v dolech v Potosi, aby po smrti otce uzivil svoji matku a mladsiho bratra. Doporucuji shlednout pred navstevou techto dolu.

Posledni dva snadno ziskate z Amazonu, u prvniho to zda se bude chtit vice hledani (ale je to ten nejlepsi :))