Cordillera Apolobamba

Jeden z poslednich tydnu cesty jsme stravili chozenim po nadhernych a vzdalenych horach Cordillera Apolobamba, ktere lezi na hranicich Bolivie a Peru. Zasnezene sestitisicove vrcholky na obzoru nas lakaly od prvni chvile, co jsme je zahledli z ostrovu na jezere Titicaca.

Kontaktovali jsme Sam, ktera zajistuje navstevy mistniho regionu, dohledali s ni uprostred El Alta jediny mistni autobus, ktery tam zajizdi a v sest rano vyrazili vstric horam. Po osmi hodinach jizdy vystupujeme v horske vesnicce v 4500 mnm a bezi nas privitat nas dnesni pruvodce. Vesnice je aymarska, pan mluvi prevazne aymarsky, ale v lepsich chvilkach si vzpomene i na nejaka spanelska slova.

Teprve navstevou v techto vesnickach ztracenych v horach nam dochazi, jak to meli Spanele slozite s domluvou. Otazky musime formulovat velmi peclive, aby byly pochopeny a nedostalo se nam odpovedi pouze zopakovanim naseho posledniho slova (napr: Na co slouzi tohle? Odpoved: hmmmm, slouzi, slouzi... No a tak podobne.)

Vsude se pasou lamy, na obzoru zasnezene hory, kolem krasna jezera... co si prat vic. Dalsi dny se presouvame s mistnimi pruvodci mezi quechuiskymi vesnicemi, opet se bavime snahou o dorozumeni a obdivujeme lidi, kopce, tisice let stare pamatky... S pamatkami je to tu tak: sedime uprostred obrovskeho starovekeho mesta postaveneho na kopci a ptame se, zda se o to zajimaji archeologove. No, ti ne - na to Bolivie nema prostredky. Ale kdyz prsi, tak ze zeme vzdy vylezou kosti, tak je zase zahrabou. Ale kdyz vyplavou zlate lzice apod., tak si je berou domu.

Posledni den dokonce s mistnimi pripravujeme nejake bylinkove masti, tak aspon mame prilezitost zjistit, ze v chalupach se tu stale vari na hlinenenych kaminkach, kde se topi lamim trusem (drevu tu neroste), ve stejnych keramickych hrncich, jake uvidite v muzeich z doby pred tisicem let. Pole se tu stale obdelavaji drevenym rucnim pluhem - zkratka od doby inku se tu zmenilo velmi malo. Elektrina jeste nedorazila, takze po setmeni (po seste hodine) vesnice upadaji do tmy, na nebi zari nadherne hvezdy, mistni si jdou na chvili popovidat (nejvice je pobavi historka o tom, jak deti strasime certem a Mikulasem - to se jim moc libilo) a pak jdou vsichni spat. Ono take venku mezitim zacalo pekne mrznout, a v chaloupkach zadne topeni neni.

Cely vylet jsme zakoncili pod horami v termalnim rybnicku, kde jsme splachli prach z cesty a nocnim autobusem narvanym lidmi az po strechu za nejakych 9 hodin dojeli zpet do La Paz.