Navrat do Trascau

Druhe hory, ktere jsme navstivili v ramci odlehceni kolenum, byly jiz nizsi. Trascau, coz jsou hory zelene, plne luk a kviti (ach ty alergie), bilych vapencovych soutesek (ach ty sestupy a vystupy) a kouzelnych chaloupek, co maji na sobe misto strechy veliky stoh slamy, dvakrat vyssi nez chaloupka sama.

Musim rict, ze Rumunsko se meni. Kdyz jsem tu byl poprve pred 9 lety, chodili jsme po Trascau podle buzoly, nemeli mapy a po 5 dnech nalezli prvni vesnicku ztracenou v horach. Turisticke znacky jsme tehdy objevili asi tri... kazda koncila po 100 metrech a uz se neukazala. Hory a louky se nezmenily, Rumunsko vsak ano. Dnes pohorim vedou znacene stezky, mate k dispozici madarske kvalitni mapy, nicmene hlavni soutesky jsou zamorene chatovymi oblastmi jako u nas na Sazave. Co naplat. Rumunsko, jak jsem ho znal driv, bude uz jen vzpominkou, ale hory jsou nastesti stale krasne.

Martin.

Rumunsky Fagaras

Rumunsko puvodne nebylo na seznamu na planovanych zemi, kam jsme chteli behem pulrocniho putovani zavitat, ale ctvrtrocni pobyt s jarem a letnimi teplotami v zadech a na zatylku, nas donutil k radikalni zmene planu... misto slunneho az poustniho Turecka pojedeme do hornateho Rumunska... Uvaha stojici za touto zmenou byla zcela logicka... v horach v cervenci nebude takove vedro, budeme se pohybovat vetsinou na hrebeni a do udoli Transylvanie si slezeme pro jidlo a pak supky hupky zase zpatky. No a jak se rika, reci se vedou a voda tece...

Takze prvni hory, ktere jsme zkusenym pohledem do mapy Rumunska vybrali, byl Fagaras. Nase zkusene oko jiz bohuzel nezaznamenalo, ze prave tyto kopce skryvaji tri nejvyssi hory Rumunska, kterym se prakticky neda az tak moc po hrebenove ture vyhnout. Vybaveni mapou s meritkem 1:70 000 jsme s opet plne nalozenymi batohy zamirili vstric kopcum. A stalo to za to... Jiz pri ceste vlakem Personale - mistni courak od vesnice k vesnici - nas revizor upozornil, ze mame zakoupenou druhou tridu a ne prvni ve ktere jsme si lebedili. Nebyli jsme nevychovani a slusne jsme se zvedli a presli si do nizsi kategorie, nicmene rozdil nebyl poznat... a tak jsme drandili dal. Pak se nam diky mensimu nedostatku v nasi mape podarilo ztratit jiz v zemedelskem podhuri. Leckoho by to odradilo, ale nas ne... rozhodli jsme se vytrvat. Nase skvela orientacni mapa (ne ta horska) jaksi vynechala cast krizovatek, takze jsme se zahy ocitli jinde, jenom ne na transfagaraske magistrale, kam jsme se zbesile touzili dostat. Po chvili cestovani a ceste takrka v mrazicim boxu, jsme se opet ocitli "in the middle of nowhere", nicmene blizko hotylku, kde probihala deratizace a diky nasi nevinne otazce "zda odtud neco jezdi do blizkych hor" probehla ziva diskuze snad vsech deratizeru a vetsiny prihlizejich. Z zive rumunske konverzace jsme jasne usoudili, ze nic nejede, nejezdilo a nepojede. Vesnicane hory nenavidi, a proto nas tam ani za mrzky peniz nedovezou a navic jsou vsichni mirne pod vlivem mistniho alkoholu, takze cesta by byla opravdu nebezpecna. Nicmene celou situaci vyresil nahodne projizdejici vesnican, ktery sebral odvahu, odvezl nas k sobe domu, ubytoval, ukazal budouci zarizeni pro agroturistiku a rano nas s modlitbou odvezl ke kabinove lanovce do Biala Cascada, kterou jsme si vybrali jako nase nastupni misto. Nicmene lanovka jezdi jen, kdyz se sejde deset lidi, a at jsme pocitali, jak jsme pocitali - byli jsme dva a nekolik psu, kteri nahoru zjevne nechteli.

No a tak jsme zvolili variantu jdeme pesky, tady je pobliz znacka. Vsechno zacalo vypadat nadejne, a nas uz cekala jenom dobroduzstvi jako napr. tri hodiny cinnosti zvane "praseni nevymycenym karpatskym lesem"- to jsme marne hledali znacku a ja za kazdym vetsim sutrem videla jasne utoci rozzurenou medvedici. Po trech hodinach cesty nahoru do kopce, kdy jsme dospeli az do pasma kosodreviny a tam uz cesta fakt nevedla, jsme se neuspesne vratili zpet na silnici, jako pravi hrdinove jsme si stopli nejblizsi rumunske auto a nechali se odvezt az nahoru do sedla, cestou nekolik fotek s Rumuny do alba, bajecne. Nahore v sedle snih, jak prekvapive, je to takovy refren naseho putovani :) Zacinam se trochu obavat, ze snih potkame i v zari, az se vratime do Prahy. Nicmene jsme se nevzdali, nahodili na zada batohy, nedbali vyjadreni prochazejich Slovaku, ze nahore moc snehu, a vyrazili, jak jinak nez nahoru. Miluju ctyrsetmetrova prevyseni, kdy se splhate jako kamzik a prave sestupujici turiste se vas takrka v pulce ptaji, jak se mate a odkud jste... to na tom vyslapech do hor opravdu miluju, cerveni, upoceni a s jedinou myslenkou "proc proboha zase lezu do hor a neflakam se nekde dole" se prihlouple usmejete a zamumlate neco jako "pekny den, no, jdeme nahoru, ze, jak je snadno videt".

No a pak uz mam z petidenniho putovani po Fagarasi jenom takove reminiscence:

Prvni - sestupujeme prvni vecer do udoli a pote co projdeme prvni udoli, vystoupame opet nahoru a zase sestoupame, zjistujeme, ze vrstevnice nasi skvele mapy jsou po 200 metrech a je potreba je zacit tak trochu citliveji vnimat pri planovani trasy.

Druha - moje natekla kolena a Martinova taky - to jsem jeste nevidela, to uz toho maji nase organismy asi opravdu plne kecky, nicmene obinadlo je jenom jedno a tak to vazeme tim co se hodi a moxujeme a moxujeme vsechny mozne body, snad to povoli.

Treti - nekdo nam blahopreje k dobiti treti nejvyssi hory Rumunska - mile prekvapive, ale hlavne kdyz nemusim na tu o par metru vzdalenejsi nejvyssi horu, poprejeme si s Rumuny navzajem Drum bun - stastnou cestu.

Ctvrty - setrice obrazovek Microsoft - takovy ten kopec s jasne modrou oblohou - tak to je nejvychodnejsi cast Fagarase, obcas doplnena o hrde stojiciho bacu ci ovce v cele s oslem, zavisi na situaci.

Pata - nadherna rana v horach, pocit, kdyz se rano probudite sami v horach a kolem vas siroko daleko nikdo ani ta ovce nebeci, se proste neda popsat.

Sesta - hod kamenem na cil - neuspesny - pri prvnim pokusu o zasazeni utociciho pasteveckeho psa, jsem malem uspesne zasahla sebe. Nicmene pes se natolik vydesil, ze odesel. A tot vsjo.

Jana

Chorvatske obrazky 4.

Konecne more!

"Kdyz ti vitr napne plachtu, kdyz ti plachta popozene jachtu, kdyz ti jizda jachtou doda klid... pak snadne je zit..."

Chorvatsko, to nastesti neni jen pevnina, ale take tisice malych a velkych ostrovu ztracenych a rozesetych v Jadranskem mori. A prave z more uvidite to prave krasne Chorvatsko, o kterem se vam na pobrezi bude jen marne zdat.

Nalodili jsme se na tyden na malou plachetnici, prozkoumali vsechny jeji utroby a vypluli. Tak uklidnujici pocit, jako na plachteni na mori, jsem jeste nezazil. More se vlni, vitr je citit ve tvarich a lod s vetrem o zavod v ostrem naklonu plachti ostre proti vetru. Posadka na palube ma radost jak krasne to svisti a jak skvele je lod naklonena, dole v podpalubi hlasite nadava kuchar, protoze hrnce jiz zase pochoduji po obratu na opacny konec kuchynky a vsechno se presypa... navic okenky vidi primo do more, coz je pohled sice krasny nicmene zaludku stredozemce to prilis dobre nedela.

Nebo nocni tiche plachteni po vetru s plachtami rozevrenymi jako vejir do siroka, nad hlavou se toci hvezdy a more kolem se zda byt nehybne jako jezero... jen pohled na pristroje ukazuje stale slusnou rychlost peti uzlu. Na ostrovech v dalce blikaji majaky, a protoze zrovna zase vypadl signal GPSky, vytahujete stare namorni mapy a hledate v nich podle barev majaku okolo, kudy proplout melcinami a kde ciha ktery ostrov. Kolem klid a lod svisti tise do dalky. Rano vas probudi na palube slunce, ktere vyjde z more, skocite do pruzracne vody u nejakeho ostrova, tise se podivite, kde se tu ten ostrov vlastne vzal, kdyz v noci prece vase zkusene namornicke oko nic nevidelo. Z lodi pozorujete barevne rybicky, odpoledne se kolem vas provlni hejno delfinu a na palube se podava vino, obed a vsechny stredomorske dobroty. Treti den je more hladke jako sklo - ukazat mi to nekdo na obrazku, myslim, ze je to montaz. Tak velky rybnik jsem nikdy nevidel a konecne chapu zoufalstvi obsazene ve slove bezvetri.

Stredomorske narody jsou jine. More je vytvarovalo jinak nez Stredoevropany jejich zemedelska krajina. Namornik vam slibi, co budete chtit, a v tom okamziku tomu bude verit. Ale more je nevyzpytatelne a lidska sila nic nezmuze... Slib znamena spis tu nejlepsi snahu. Ale obzory jsou siroke, oko nic nebrzdi a duse jsou otevrene.

Po navratu nam more zbylo v dusich. Cesta po pevne zemi se stala obtiznou, tela zvykla vyrovnavat kymaceni lodi na ceste zakopavala a v noci upadla okamzite do spanku plneho vln a tisicu mori jeste nekolik dni po navratu. Uz asi nikdy neprojdeme kolem mariny, aniz bychom se nezasnili a s radosti se nezadivali na krasu kotvicich lodi a hrde vztycenych lodnich stozaru.

Vivat more! Martin a Jana

Chorvatske obrazky 3.

Narodni hrdost a o Slovanske nature

Nadorni hrdosti - te maji Chorvate opravdu dost. Nyni se hraje fotbal, takze vsichni Chorvate chodi s cervenobilymi sachovnicemi na hlavach, cepkach, oblicejich, trickach a satek. Narodni barvy hybou ulicemi. Kdyz se hraje fotbal, vsichni povzbuzuji. Vsichni jsou hrdi na to, jak to ve valce natreli zlym Srbum a na mnoha zdech visi plakat s fotkou jejich generala Gotoviny s napisem: "Gotovina geroj". Co na tom, te pan Gotovina sedi v Haagskem vezeni za genocidu na Srbech.

Kdyz jsme jeli stopem do Dubrovniku s novinarem, co pise 15 let o Kosovu, ptali jsme se, zda ma zdejsi kraj jeste rad. Dlouho premyslel a pak rekl, ze je to proste prace. A dodal, ze mistni mit rad uz ani nemuze - ani Chorvaty, ani Srby, ze vina je na obou stranach a nemaji si vubec, ale vubec co vycitat.

Zajimave bylo precist si neco z toho, co o Chorvatech napsali jini. Pan James Joyce se pred lety vyjadril trefne: "Cely poloostrov Istrie je takovy zanedbany kousek niceho vklineny do Adriatiku - Jadranska Sibir. Obyvaji ho ignoratsti Slovane nosici cervenobile capky." Jeste dodal neco o tom, ze drive tu byly bohate lesy, ktere vykacela Benatska prakticnost, ale Slovanska neprakticnost je jiz zapomnela znovu vysazet... ale co bychom jim krivdili. V otazce penez a zisku jsou stejni jako my Cesi :( Co se mi nevyplati hned, delat nebudu.

MaJa

Chorvatske obrazky 2.

Narodni parky

Paklenica - dve velke strze ve vapencovych skalach. Po ctyrech mesicich prvni setkani s Cechy, narazili jsme na zajezd ceskych turistu po narodnich parcich. Dlouho jsem se tak nestydel... jdete tise horami a kolem slysite to: "Franto, tady je to blby, nemaji tu parky." "A pivo je v autobuse? Ach jo, to jsme si meli vzit sebou." "To je desne do kopce, tady je to hruza." Sli jsme radeji tise, nebo jsme si povidali spanelsky, a tak odhalili, ze Chorvate vladnou i timto jazykem.

Druhy den to bylo lepsi, dorazili jsme do mene obyvane casti a podnikli suchy kanoning tj. sjizdeni obrovitanskych ricnich kamenu po zadku, protoze voda v potoce uz asi dva mesice nebyla. Ctyri kilometry to slo bajecne dolu a na patem nas cekala strz zvici deseti metru, ktera se po zadku opravdu sjet nedala, a tak pro zmenu misto elegantniho sjizdeni dolu, nas cekalo tzv. praseni po skaliskach nahoru na cestu.... no ale stalo to za to.


Mljet - lesnaty ostrov nedaleko Dubrovniku. Narodni park, kde si zapadlujete ve slannych jezerech a objevite tajuplnou Odysseovu jeskyni. Dva rusti znami sebou dokonce tahli nafukovaci clun (cca 30 kg). Rano vyrazili smerem k narodnimu parku po mori... cca 4 hodiny padlovani na otevrenem mori a pak asi tri hodiny padlovali pres jezera, aby se na konci sve cesty dozvedeli, ze planovany autobus zpatky nejede a ze ani kdyz taxikari nabidnout penize za odvoz do kempu, tak je neodveze. No a tak zase nasedli na clun a stejne jako rano tak i vecer po nekolika hodinach padlovani se kolem jedenacte vecer ocitli v kempu... Diky tomu jsem pochopila vyznam ruskeho slova molodec. Vymenili jsme si adresy a pozvali nas k nim na navstevu - oba delaji pruvodce po Kavkazu. Jen si tak trochu myslim, ze jim nebudeme stacit...


Plitvice a Krka - dva nejznamejsi parky diky nataceni filmu Vinnetou. Je to presne jako ve filmu, jenom tam uz ted nebyli zadni indiani. (Az na jeden hotylek nesouci jmeno rudeho gentlemana.) Oba parky jsou na krasnych modrych rekach, ktere padaji pres mnozstvi kaskadek a vodopadu z travertinu. Bloudit se tam da cely den, stale budete objevovat nova zakouti. Park Krka je mene turisticky a citite se vice jako v dzungli - kolem kvakaji zaby, plave spousta ryb a kolem hlavy poletuji tisice barevnych motylu a vazek. Na Plitvicich jsou uz zvirata z privalu turistu tak zblbla, ze ryby cekaji u brehu ve velkych hejnech, az jim turiste neco hodi. Ale i zde najdete pekna zakouti, jen nejit s davem... pak neni problem slapnout na nejakeho hada na ceste (uzovka byla Janou zcela zaskocena, na teto ceste prece turiste bezne nechodi) nebo temer zakopnout o vedle stojici srnecku. Zvirata se tu opravdu neboji.

MaJa

Chorvatske obrazky 1.

Taje a zaludnosti Chorvatstiny

A tak jsme z Nemecka nakonec "Dobrodosli na Jadran!" Slava - konecne jazyk, kteremu Slovan rozumi :)

Jen nektera slova jsou opravdu vyznamove posunuta oproti cestine, no uznejte sami: hladna pica = studene piti, bar kokot = bar kohout... a podobne. Chorvati na druhou stranu mluvi vsemi jazyky z okoli, tedy pravda, jen kdyz se jim to hodi, aby vam neco prodali. To dovedou mluvit nemecky, anglicky, spanelsky i cesky. V opacnem pripade obdrzite pouze univerzalni odpoved: "No neznam". No skoda.

MaJa