Navraty...

Po rumunskem plahoceni jsme vyrazili poprve smerem do Cech. Je to jeste nas domov? A chteli bychom tu jeste zit? Polozili jsme si tyto kacirske otazky velmi brzy po prijezdu do Cech, hned po prijezdu do Brna. Po peti mesicich mimo Cechy sok. Projizdime prumyslovymi spinavymi predmestimi s posprejovanymi domy, lide na ulicich se neusmivaji, po zemi se vali bordylek... nejcastejsi napisy svitici na jihu Brna do ulic jsou Sex-shop a Zastavarna. Podivame se na sebe a klademe si stejnou otazku - v cem se to u nas vlastne lisi od Rumunska? Krome toho, ze je tu vetsi binec a lide se vic stresuji... To by Cesi asi neradi slyseli. Na Cechach nas nejvic zamrzelo to, ze lide jiz neumeji zit v krajine, ztratili s ni kontakt a na zemi je to znat. Neupravena pole, zarostle strane v kopcich, neucta k mistu. Snad se to zlepsi, nakonec zname oba par lidi, co se o krajinu zas zajimaji a stehuji se ven.

Prijemnym zpestrenim - a hlavnim duvodem kratkeho navratu do Cech - byla svatba naseho kamarada v Kromerizi. Prijemna setkani s prateli a pote prijemny vikend straveny v konskem sedle v Nizkem Jeseniku. Pan majitel staje si nas asi oblibil a procvalal s nami divoce krajinou. Ze sedla jsme spatrili i divoka zvirata - dokonce i zirafy a zebry - no, jeli jsme kolem ZOO na Svatem Kopecku :) Druhy den byla jizda jeste o neco divocejsi a vysledkem byla Janina narazena hlava po padu na zem (at ziji prilby) a rozsekle oboci meho kone, ktery si neodhadl cestu kolem drevene budky v lese (kun prilbu nemel).

Pondelni navsteva urazovky v Brne (jistota je jistota) se zaradila do kategorie surrealistickych filmu - hodne prselo a na zemich byly hluboke kaluze. Obrazek, ktery mi z toho zustal: po kotniky hlubokou vodou se brodime arealem nemocnice a hledame chirurgii, proti nam tlaci zrizenec pacienta s operovanou tvari na vozicku hlubinami temnych vod. Pacient se chouli na voziku, zveda nohy, aby je nemacel ve vode, jednou rukou si pridrzuje destnik, druhou pak misku u tvare, do ktere mu jeste steka krev z rany. Na vode se tvori bubliny z deste, zrizenencovy sandaly ve vode pleskaji, brazda za vozikem se uzavira, jak nas miji...

Druhym zpestrenim byla Filmova skola v Uherskem Hradisti - 4 dny naplnene po okraj dobrymi filmy. Tematem festivalu byla tentokrat krajina a clovek, coz nam nasi cestu krajinami Evropy krasne doplnilo. Spousta milych mladych lidi vsude po Hradisti take stala zato.

V Praze jsme zjistili, ze centrum a vubec velka mesta uz jsou na nas moc rychla. Clovek je neprejde pesky, neuchopi je, nepojme. Prilis slozita, hekticka. O to vice si uzivame byti v malych mestech, ktera prejdete za pul hodiny, lide v obchode si s vami popovidaji a za par dni uz znate lidi na ulici.

Kladu si otazku, proc Cesi rikaji stale "V pohode?" Mame tu svou pohodu tak radi - a pritom - neumime ji dosahovat v beznem zivote. Lide na ulicich nekam chvataji a neusmeji se. Kdyz nekoho pozdravime, jen tak, ze je pekne, kdyz se lide na ceste zdravi - zatvari se prekvapene - prijemne. Tak nevim, nestalo by za to trochu zvolnit?

A zase pryc z Cech... kratce na Slovensko. Prozili jsme prijemny tyden u kamaradky uprostred hor Polana, zacina trochu hospodarit na statku.

Druhy navrat do Cech byl znovu znameni filmu (tentokrat v Litomericich), stehovani a prace. Premisteni nekolika desitek krabic a tasek do noveho hnizda v Hornich Mecholupech a postupne uklizeni, trideni, rozprodavani zbytecnosti a porizovani nezbytnosti... Bali jsme se, jak se do maleho bytecku vejdeme, ale po pulrocnim treningu s vecmi, co se musi vejit do batohu, a spanim ve stanu o plose 3 metry ctverecni, to nebyl nejmensi problem :)

Vysledek cesty? Nelituji. Proc? Jedte sami a zjistete to. Cesta prosela nazory na kraje, na lidi, na to, co je nam treba. Z pratel se stali znami, ze znamych pratele. Ti dobri zustali. Tem dekujeme. Prinesla setkani s lidmi. A setkani s lidmi byla tim nejcennejsim.

Jedte (jdete?) taky.

Martin.