A jeeeeedem na vylet ... na Vysocinu

Posledni tyden pobytu v Guatemale smerovaly nase kroky do guatemalske vysociny, zvane Cuchumantes v oblasti Ixil. Cesta nijak strastiplna nebyla, jenom neco malo kolem sedmi hodin cesty, ctvero zmen chicken-busu - jeden lepsi a barevnejsi nez druhy a ve finale jsme jeli Toyotou, premenenou na camionetu (normalni dodavka). V evropskych podminkach by se do ni pohodlne veslo 9 stredne velkych Evropanu (tj. 6 Americanu :)), ale tady se vejde cca 35 lidi vevnitr (+ 1 male miminko - vzhledem k tomu, ze bylo v satku na zadech, takrka nezabiralo zadny prostor) a jeste 8 lidi na strese. Jizdni profil trasy byl take klasicky, cesta trvala 2 hodiny, pocet lidi se za cesty jenom zvysoval az dosahl jiz zmineneho poctu, prekonali jsme nekolik hor, kde stoupani a klesani jsou kolem 15-20 %. ...zvladli jsme to, Toyota sklidila nas obdiv, v cilove stanici se ji kourilo z brzd, ale dojela a vsichni si podle mne dost oddechli.

Toyoty se vubec tvari jako velmi kvalitni vozy - nic jineho tady vlastne nejezdi - a vzhledem ke kvalite silnic (od kvalitniho asfaltu az po prasne piscite cesty plne der, kde jet rychleji nez krokem znamena znicit auto i posadku), strmosti svahu a poctu lidi a nakladu - prochazeji solidnim zatezovym testem. Mozna je to take tim, ze vsechna auta maji na celnim skle napsano velkymi pismeny nejaky motivacni text (tezko rict pro koho - pro ridice, pro posadku?) jako: "Jedu a Buh je se mnou", "Buh ridi me kroky", nebo "Jedu pod ochranou Boha. Pokud nedojedu, odjel jsem s Nim."

Dalsim nasim oblibenym dopravnim prostredkem jsou zminene chicken-busy - stare americke skolni autobusy, zanechavajici za sebou oblaka cerneho dymu a mohutny sportovni zvuk. Zahy jsme zjistili, ze je mnhem lepsi cestovat uvnitr chickenbusu, nezli v okolnich dopravnich prostredcich, protoze aspon dychate cerstvy vzduch. Navic je to ten nejkomfortnejsi zpusob dopravy, kam se hrabou vsechny camionety se vsemi ridici. Spravny ridic autobusu je srdcem zavodnik, jezdi stredem silnice, predjizdi kde jenom trochu muze a jeho mlady pomocnik k tomu mohutne troubi. Taky si to se svym autobusem, ktery sestava hlavne z nekolika tun radneho zeleza, muze klidne dovolit. (Leda by se srazil s jinym takovym...)

Cestujici se oddane drzi madel, poziraji dobroty a snazi se vytvorit prostor na sedadle pro dalsi cestujici. Pokud nastupuje na prvni stanici, autobus vypada prazdne a mate sedadlo obcas i dve minuty sami pro sebe, postupne vam na sedadlo pribydou 2-4 dalsi cestovatele. V zasade cim je sedadlo obsazenejsi (tj. v jedne "rade" sedi vedle sebe 6-8 lidi), tim lepe, protoze v prudkych sjezdech a zatackach nemate kam padat a nemusite se tolik drzet. Mezi tim vsim se na zastavkach do busu nahrnou prodavaci vsech moznych dobrot, jidla, piti a dalsich veci, propletaji se davem, takze nikdo nestrada. Vsichni se usmivaji nebo proste spi a nikdo z toho nesili. Tohle bych chtel videt u nas :-) O prestavkach autobusem zazni rycna guatemalska muzika... proste parada, pan ridic na vas i pocka, kdyz zrovna nutne potrebujete. Je pravda, ze pri posledni jizde jsem se skoro modlila, to kdyz autobus zastavil v zatacce se sklonem 20 % a nemohl se v ni spravne vytocit, no a dle logiky zacal couvat, netreba rikat, ze hned za koncem asfaltoveho povrchu byl sraz do pekne hlubiny...ale jak uz jsme rikali, mistni ridici chicken-busu jsou frajeri, takze se od nas radne zakourilo a na jednicku jsme to vyjeli.

Zda se, ze nekter ridici si sve milacky zamilovali tak, ze kdyz byl autobus prodan z USA nebo Kanady do Guatemaly, ridic se ho odmitl vzdat - a prestehoval se take. Jinak si neumime vysvetlit jednoho kanadskeho ridice, co nas tu chvili vozil po vysocine. Jeho jizdni styl byl samozrejme take sportovni, na tom puvod nic nemeni :-)