Posledni zavan lonskych Vanoc (prosinec 2005)

Vanoce jsem letos (vlastne ted uz loni) nejak nezachytil. Minuly me temer uplne. Ani ne tak svym obdarovavanim, jako svou atmosferou. Nebyt blikajicich stromecku, co nam namontovali na sloupy verejneho osvetleni hned za oknem do loznice, skoro bych si ani nevsiml, ze prichazi. (Takhle jsem o nich ale vedel celou noc.)

Ale jedno vanocni zavanuti prece jen prislo. Tri dny pred vecerem, ktery je stedry. Na Vaclavaku v te dobe blikal sileny azurove modry vanocni strom, lide behali jako zbesili, az i ty prostitutky jim uhybaly z cesty. A ja prchl z nakupu ve Svete knih do metra a snazil se na ten mumraj zapomenout. Stejne jako ostatni v metru. Unavene a smutne pohledy. Malo svetla a malo usmevu.

A najednou? Vozem se siri vlna osvobuzujicich nadechu a usmevu. Zavanulo to prudce celym vagonem. Od te neprijemne dvojice, co sedela na sedacce za mnou. Vune loupanych mandarinek... Diky za ne. Prinesly vsechno, co maji Vanoce prinest.